Původ křesťanství a hledání historického Ježíše Krista

Původ křesťanství a hledání historického Ježíše Krista
Byl Ježíš člověk, mýtus nebo Bůh? Odpověď vás možná překvapí.


Po celém světě během staletí bylo mnoho napsáno o náboženství, jeho významu, platnosti a přínosu pro lidstvo. Zvláště na Západě bylo popsáno hodně papíru spekulacemi o povaze a historickém pozadí hlavní postavy západních náboženství, Ježíše Krista. Mnoho lidí se pokoušelo vypátrat Ježíšovu totožnost a vytvořit životopisnou črtu, která buď podpírala víru nebo odhalovala lidštější stránky tohoto bohočlověka, které jej k nám přibližují. Je zřejmé, uvážíme-li strávený čas a energii na toto téma, že křesťanství a jeho legendární zakladatel hrají velmi důležitou roli pro západní myšlení a kulturu. Navzdory velkému množství této literatury, která je nepřetržitě vydávána, veřejnost jako celek má vážné mezery ve formálním a širokém vzdělání, pokud jde o náboženství a mytologii a většina jedinců je v této oblasti zcela neinformovaná. Co se týče například křesťanství, mnoho lidí je ve většině škol a církví učeno, že Ježíš Kristus byl skutečnou historickou postavou a že jediný rozpor o jeho osobě spočívá v tom, že někteří lidé ho přijímají jako Syna Božího a mesiáše, kdežto druzí nikoli. Avšak zatímco zuří tato debata, je dnes zcela evidentní, že tento spor není vůbec důležitý. Pro většinovou populaci se může zdát být šokující, že vytrvalý a hluboký rozpor v této věci je o to, zda osoba jménem Ježíš Kristus skutečně existovala.

Po celém světě během staletí bylo mnoho napsáno o náboženství, jeho významu, platnosti a přínosu pro lidstvo. Zvláště na Západě bylo popsáno hodně papíru spekulacemi o povaze a historickém pozadí hlavní postavy západních náboženství, Ježíše Krista. Mnoho lidí se pokoušelo vypátrat Ježíšovu totožnost a vytvořit životopisnou črtu, která buď podpírala víru nebo odhalovala lidštější stránky tohoto bohočlověka, které jej k nám přibližují. Je zřejmé, uvážíme-li strávený čas a energii na toto téma, že křesťanství a jeho legendární zakladatel hrají velmi důležitou roli pro západní myšlení a kulturu. Navzdory velkému množství této literatury, která je nepřetržitě vydávána, veřejnost jako celek má vážné mezery ve formálním a širokém vzdělání, pokud jde o náboženství a mytologii a většina jedinců je v této oblasti zcela neinformovaná. Co se týče například křesťanství, mnoho lidí je ve většině škol a církví učeno, že Ježíš Kristus byl skutečnou historickou postavou a že jediný rozpor o jeho osobě spočívá v tom, že někteří lidé ho přijímají jako Syna Božího a mesiáše, kdežto druzí nikoli. Avšak zatímco zuří tato debata, je dnes zcela evidentní, že tento spor není vůbec důležitý. Pro většinovou populaci se může zdát být šokující, že vytrvalý a hluboký rozpor v této věci je o to, zda osoba jménem Ježíš Kristus skutečně existovala.

Ačkoli tato debata nemusí být z publikací, běžně dostupných v lidových knihkupectvích, zřejmá, když se na tento problém podíváme více zblízka, zjistíme, že existuje obrovské množství literatury, která logicky a inteligentně ukazuje, že Ježíš Kristus je mytologická postava, stejně jako ostatní řečtí, římští, egyptští, sumerští, féničtí, indičtí nebo jiní boholidé, kteří jsou všichni považováni spíše za mýtické než za historické postavy.

Když se ponoříme hlouběji do velkého množství těchto prací, najdeme důkazy, že postava Ježíše je založena na mnohem starších mýtech o hrdinech z celého světa. Objevíme, že tento příběh není historickým líčením osudů vzpurného židovského tesaře, který žil ve fyzickém těle v Orientu před dvěma tisíciletími. Jinými slovy, po celá staletí se ustavičně ukazuje, že tato osoba, Ježíš Kristus, byl vymyšlen a nepopisuje skutečnou osobu, která byla buď „synem Boha“, nebo byla zbožštěna jeho nadšenými stoupenci.

Historie a stanoviska v debatě

Tento rozpor existoval od samého začátku a samotné spisy „církevních otců“ odhalují, že se museli neustále bránit před napadáním pohanskou inteligencí a bránit to, co nekřesťané, stejne jako ostatní křesťané („heretici) považovali za absurdní a smyšlené historky, pro něž neexistují naprosto žádné důkazy o tom, že se v minulosti udály. Jak říká duchovní Robert Taylor, A od apoštolských dob bez přerušení, ale nikdy tak silně a důrazně jako v primitivních dobách, byla existence Krista jako člověka co nejusilovněji popírána.“

Císař Julian, který přišel po vládě fanatického a vražedného „dobrého křesťana“ Konstantina, vrátil práva pohanským uctívačům řka, „Pokud si někdo přeje znát pravdu vzhledem k vám křesťané, narazí na vaši bezbožnost, tvořenou částečně židovskou troufalostí a částečně lhostejností a zmateností nežidů, a tím že jste spojili dohromady nikoli to nejlepší, ale nejhorší vlastnosti obou.“ Podle těchto učených odpůrců by se Nový Zákon měl správně jmenovat „Smyšlené evangelium“.

Před sto lety mystik Albert Churchward řekl, „Kanonická evangelia mohou být prokázána jako sbírka rčení z egyptských mýtů a eschatologie.“ V knize Forgery in Christianity Joseph Wheles tvrdí, „Evangelia jsou všechna kněžskými podvrhy, které vznikly století po datu jejich předstíraného vzniku.“ Ti, kdo vymysleli některé ze stovek „alternativních“ evangelií a epištol, které byly během několika prvních století zavrženy, dokonce připouštějí, že se jedná o podvrhy. Přiznává se, že během prvních století existence Církve byly podvrhy hojně rozšířené, tak běžné, že díky tomu vznikla fráze „zbožný podvod“. Takové skutečnosti jsou opakovaně přiznávány v Katolické encyklopedii. Někteří z „velkých“ církevních otců, jako třeba Eusebius, byli svými současníky považováni za neuvěřitelné lháře, kteří pravidelně psali své vlastní výmysly o tom, co „Pán“ řekl a vykonal během svého údajného pobytu na zemi.


Důkaz

Tvrzení, že Ježíš Kristus je mýtus, může být dokázáno nejen díky pracím odpůrců a „pohanů“,kteří znali pravdu a kteří byli zlovolně odmítáni nebo vražděni za jejich boj proti křesťanským kněžím a „církevním otcům“, kteří klamali masy svými výmysly, ale také díky tvrzením samotných křesťanů, kteří neustále prozrazují, že věděli, že Ježíš Kristus byl mýtus, založený na více starověkých božstvech, vyskytujících se po celém známem starověkém světě. V nechvalně známé citaci, připisované papeži Lvu X, ve své hře z roku 1564 biskup z Ossory, John Bale, naznačuje, že papež byl zasvěcen do pravdy, známé ve vysokých kruzích: „Jaký prospěch nemá, že nám přinesl báji o Kristu!“ Jak Wheless říká, „Důkazy o mém obvinění jsou úžasně snadné.“


Gnostici

Dle svých vlastních přiznání, byli první křesťané neustále pod palbou kritiky ze strany velmi vážených učenců, kteří byli svými křesťanskými protivníky napadáni jako „neznabozi“. Tato skupina zahrnovala mnoho gnostiků, kteří vytrvale odmítali sexualizaci jejich božstva, protože může být dokázáno, že křesťané převzali mnoho charakteristik jejich boha a bohočlověka od gnostiků, což znamená „ti, kteří vědí“, tj. volné označení členů různých ezoterických škol a bratrstev. Odmítání gnostiků ze strany křesťanů odhaluje, že křesťanský bohočlověk byl urážkou gnostiků, kteří tvrdili, že jejich bůh nemůže nikdy mít lidskou podobu.


Biblické zdroje

Je velmi vypovídající, že rané křesťanské dokumenty, epištoly připisované „Pavlovi“, nikdy nehovoří o historickém pozadí Ježíše, ale výhradně se zabývají duchovní bytostí, která byla známa všem gnostickým sektám stovky až tisíce let. Nemnohé „historické“ odkazy na reálný život Ježíše, citované v epištolách, jsou prokazatelně interpolace a podvrhy, stejně jako – podle Whelesse – epištoly samotné, protože je nepsal „Pavel“.

Kromě stručného odkazu na Piláta Pontského v 1 Timotejským 6:13, epištole datované ben Yehoshuou do roku 144 n.l., takže nemohla být napsána Pavlem, pavlovská literatura (jak ukázal Eduard Dujardin) nepíše o Pilátovi, ani o Římanech, ani o Kaifášovi, ani o Sanhedrinu (tj. židovský sněm, pp), ani o Herodovi, ani o Judovi, ani o svatých ženách nebo o jakékoli osobě z evangelijní zprávy o pašijích, a také se zde o nich ani náznakem nezmiňuje; nakonec se nezmiňuje ani o žádné události z pašijí, ani přímo, ani v narážce.“ Dujardin kromě toho píše, že další rané „křesťanské“ spisy, jako např. Zjevení, se vůbec nezmiňují o žádných historických detailech nebo dramatech. Mangasarian poznamenává, že Pavel také nikdy necituje z Ježíšových údajných kázání a promluv, z podobenstvích a modliteb, ani se nezmiňuje o Ježíšově nadpřirozeném zrození nebo o žádném z jeho údajných divů a zázraků, které všechny musely mít velký význam pro jeho stoupence, pokud takové výkony a rčení byly známy před „Pavlem“.

Nyní naši pozornost obraťme k samotným evangeliím, která byla sepsána v letech 170-180 n.l. Jejich předstíraní autoři, apoštolové, poskytují řídké historie a genealogie Ježíše, které si na mnoha místech odporují. Datum narození Ježíše se v jednotlivých evangeliích liší. Jeho narození a dětství v „Markovi“ není vůbec zmiňováno. A ačkoli se v „Matoušovi“ a „Lukášovi“ tvrdí, že se „narodil z panny“, jeho rodokmen je sledován až k Domu Davidovu přes Josefa, takže mohl „vyplnit proroctví“.

Ve třech prvních (synoptických) evangeliích Ježíš učil jeden rok před svou smrtí, zatímco v„Janovi“ učil tři roky. „Matouš“ líčí, že Ježíš pronesl „Kázání na Hoře“ před „zástupem“, zatímco„Lukáš“ říká, že to byla soukromá promluva, určená pouze učedníkům. Zprávy o jeho ukřižování a vzkříšení se mezi sebou zásadně liší a nikdo neříká, jak byl starý, když zemřel. Wheless říká, „Tak zvané ‘kanonické’ knihy Nového Zákona, stejně jako Starého, jsou směsí rozporů a zmatků v textu, v současné době je odhadováno nejméně 150,000 ‘různých výkladů’, jak je dobře známo a připouštěno.“

Kromě toho, desítky evangelií, které byly kdysi považovány za kanonické nebo pravé, byly později odmítnuty jako „apokryfní“ nebo falešné a naopak. To je příliš mnoho na „neomylné slovo Boží“ a „neomylnou“ Církev! Zmatky existovaly proto, že křesťanští plagiátoři se během staletí pokoušeli sloučit prakticky všechny mýty, pohádky, legendy, doktríny nebo kousky moudrosti, které mohli ukrást z nesčetných mysterijních náboženství a filozofií, které v té době existovaly. Přitom falšovali, interpolovali, mrzačili, měnili a přepisovali tyto texty po celá staletí.


Nebiblické zdroje

V podstatě neexistují žádné nebiblické odkazy na historického Ježíše od žádného známého historika z doby, kdy Ježíš údajně žil a bezprostředně po ní. Walker říká, „Žádný spisovatel jeho doby se v žádném známém díle o něm nezmiňuje.“ Významný helenistický židovský historik a filozof Philo (20 př.n.l. – 50 n.l.), který žil v době předpokládaného života Ježíše, se o něm nezmiňuje. Nezmiňuje se o něm ani nikdo z dalších čtyřiceti historiků, kteří psali v průběhu prvních dvou století našeho letopočtu. „Díla těchto autorů by zaplnila celou knihovnu. Přesto v této hromadě židovské a pohanské literatury, vedle dvou podvržených pasáží v pracích židovského autora a dvou sporných pasáží v dílech římských spisovatelů, není ani zmínka o Ježíši Kristu.“ Jejich mlčení je němým svědectvím proti historizování.

V celém díle židovského historika jménem Josephus, které čítá mnoho svazků, jsou jen dva odstavce, jež se odkazují na Ježíše. Ačkoli byl význam těchto „odkazů“ zveličován, byly mnoha učenci odmítnuty a dokonce i někteří křesťanští apologeti je označili jako podvrhy, protože se zmiňovaly o Janu křtiteli a Jakubovi, Ježíšově „bratru“. Biskup Warburton označil Josephusovu interpolaci, týkající se Ježíše, jako „páchnoucí podvrh, a to velmi hloupý.“ Wheless poznamenal, že „První zmínka o této pasáži je v Církevních dějinách ‘velmi nepoctivého spisovatele’, biskupa Eusebia ve čtvrtém století? CE (Katolická encyklopedie) připouští? výše citované pasáže nebyly Origenovi známy, ani raným křesťanským spisovatelům.“ Právník Wheless a kněz Tailor se shodují v tom, že to byl samotný Eusebius, kdo tyto pasáže zfalšoval.

Co se týče dopisu Trajanovi, údajně napsaného Pliniem mladším, který je jedním z žalostně malého počtu „odkazů“ na Ježíše nebo křesťanství, považovaných křesťany za důkazy existence Ježíše, je zde jediné slovo, jež je použitelné – „křesťan“ – a jež se ukázalo být falešným, stejně jako je podezřelý celý dopis. Pokud jde o pasáže v dílech historika Tacita, který nežil v době, v níž žil údajně Ježíš, ale narodil se dvě desetiletí po jeho údajné smrti, ty jsou také kompetentními učenci považovány za interpolace a podvrhy. Obhájci křesťanství také rádi poukazují na pasáže v Suetoniovi, který se odvolává na někoho jménem „Chrestus“ nebo „Chresto“ jako na jejich Spasitele; avšak další spekulovali, že to byl Říman a jméno „Chrestus“ nebo „Chresto“, znamenající „užitečný“, bylo velmi četné mezi osvobozenými otroky. Další se domnívají, že tato pasáž je rovněž interpolace.

K těmto odkazům a jejich opakovanému používání křesťanskými apologety dr. Alvin Boyd Kuhn říká:

„Průměrný křesťanský kněz, který nečetl nic kromě mdlých autorizovaných církevních autorit, bude svým farníkům říkat, že žádná událost v historii není lépe ověřena svědky než příběhy ze života Krista, zachycené v evangeliích. Bude probírat obvyklé citace historiků, kteří zmiňují Ježíše a dopisy, údajně psané o něm. Když důvěřivý tazatel, nemající pochybnosti o inteligenci a dobré víře svého pastora, dostane tuto odpověď, odejde domů ujištěn o věrohodnosti příběhu evangelia. Farář nekonfrontuje své údaje s informacemi, že v raných církvích byly vytvářeny podvrhy, fikce a že vymýšlení bájí bylo v té době hojně rozšířené. V zájmu jednoduché pravdy je tedy důležité prozkoumat souhrn údajných svědectví světské historiografie a podívat se, jakou věrohodnost a autoritu představují.

Pokud jde o historiky, jejichž práce zaznamenávají existenci Ježíše, tento seznam se skládá pouze ze čtyř jmen. Jsou to: Plinius, Tacitus, Suetonius a Josephus. V pracích každého z nich jsou po jednom krátkém odstavci, u Josephuse dva. Všechen tento materiál shrnul Harry Elmer Barnes v díle The Twilight of Christianity do nějakých 24 řádků. Skutečný rozsah materiálu může být o něco větší, zhruba dvojnásobný. Toto skrovné svědectví tvoří souhrn nebo celkové množství důkazů o ‘jedné z nejlépe ověřených událostí v dějinách’. Dokonce i v případě, že by mohlo být přijato jako nezpochybnitelně autentické a spolehlivé, bylo by velmi nejistou podporou pro událost, která dominovala myšlení poloviny světa po dobu osmnácti století.

Ale jaká je pozice těchto svědků? Ani významní katoličtí učenci nepopírají všeobecnou shodu akademických badatelů, že tyto pasáže, jedna vedle druhé, musí být pokládány za podvrhy a interpolace spisů fanatických stoupenců křesťanství, kteří si horoucně přáli zařadit autoritu těchto historiků na podporu historičnosti života Ježíše podle evangelií. Celkové množství čtyřiceti nebo padesáti řádků ze světské historiografie, podporující existenci Ježíše z Nazaretu, úplně zdiskreditovali!“

O těchto „odkazech“ Dujardin říká, „Ale i kdyby byly autentické a byly odvozeny z ranějších zdrojů, nemohou nás přenést před dobu, kdy evangelia vznikla, a tudíž mohou pouze prokázat existenci legendy o Ježíšovi, nikoli jeho historickou existenci.“ V každém případě tyto skromné a stručné „odkazy“ na člověka, který údajně otřásl světem, stěží mohou být považovány za důkazy jeho existence a je absurdní, že údajná historičnost celého křesťanského náboženství je na nich založena. Jak se říká, „Neobyčejná tvrzení vyžadují neobyčejné důkazy“; přesto žádný důkaz o historičnosti Ježíše neexistuje a nikdy neexistoval.


Osobnosti

Je zřejmé, že neexistovala žádná jedinečná historická osobnost, na níž bylo křesťanské náboženství založeno, a že „Ježíš Kristus“ je kompilací legend, hrdinů, bohů a boholidí. Není zde potřebný prostor, abychom mohli jít do podrobností o každém bohu nebo bohočlověku, který přispěl k vytvoření židovského Ježíše; stačí říci, že existuje velké množství dokumentace, která ukazuje, že tento závěr není otázkou víry nebo domněnky. Je pravdou, že během éry, kdy tato postava údajně žila, existovala v Alexandrii rozsáhlá knihovna a neuvěřitelně čilá síť bratrstev, která se rozpínala od Evropy po Čínu a tato informační síť měla přístup k velkému množství rukopisů, které vyprávěly stejné příběhy, jež byly vylíčeny v Novém Zákoně s jinými místy, jmény a etnickým původem jednotlivých postav.

Ve skutečnosti je legenda o Ježíšovi téměř identickou paralelou např. k příběhu Krišny, dokonce do podrobností, jak ukázal významný mytolog a učenec Gerald Massey více než před sto lety, stejně jako duchovní Robert Taylor před 160 lety a mnozí další. Příběh o Krišnovi se vypráví v hindských Védách, které jsou datovány minimálně do období 1400 let př. Kr. To samé může být řečeno o dobře sestaveném mýtu o Hórovi, který je rovněž prakticky do podrobností identický s příběhem Ježíše, ale který křesťanskou verzi předchází o tisíce let.

Pokud jde o klamné tvrzení, že analogie mezi mýtem o Kristu a mýty nastíněnými níže„neexistují“, protože se nenalézají v „primárních zdrojích“, obraťme se vlastním slovům raných církevních otců, kteří potvrdili, že hlavní důležité aspekty osobnosti Krista lze skutečně najít ve starších příbězích, „pohanských“ božstvech, ale kteří zároveň tvrdili, že tyto podobnosti byly způsobeny tím, že evidentně předvídavý ďábel „tušil“ příchod Krista a zasadil „předzvěst“ jeho „příchodu“ do pohanských myslí.

Ve své První obraně křesťanský otec Justin Mučedník (100-165) potvrdil podobnosti mezi staršími pohanskými bohy a náboženstvími a křesťanstvím, když se pokusil ukázat, na obranu proti výsměchu, že křesťanství není o nic směšnější než starší mýty:

„ANALOGIE K HISTORII KRISTA. A když my také říkáme, že Slovo, které je prvním zrozením Boha, bylo vytvořeno bez sexuální jednoty, a že On, Ježíš Kristus, náš Učitel, byl ukřižován a zemřel, a opět vstal a vystoupil na nebesa, neříkáme nic jiného než to, čemu vy věříte, když uctíváte syny Jupitera. Víte, kolik synů vaši uctívaní spisovatelé připisovali Jupiterovi: Merkur, který byl učitel všech; Aesculapius, který byl velkým lékařem, byl zasažen bleskem a vystoupil na nebesa; a také Bakchus, poté, co byl roztrhán na kusy; a Herkules, když sám skočil do plamenů, aby unikl své dřině; a synové Ledy a Dioskuros; a Perseus, syn Danae; a Bellerofon, který vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa na koni Pegasovi. Vzpomeňte si na Ariadne a na ty, kteří jako ona byli posazeni mezi hvězdy. A co císařové, kteří zemřeli, a které považujete za hodné prohlášení za bohy, a v zájmu čehož vytváříte někoho, kdo přísahá, že viděl hořícího císaře, jak z pohřební hranice vystupuje na nebesa?“

Ve své nekonečné apologii Justin vyjmenovává podobnosti mezi jeho bohočlověkem a bohy jiných kultur:

„Na námitku, že náš Ježíš byl ukřižován, říkám, že utrpení bylo běžné pro všechny výše zmíněné syny Jupitera? Co se týče toho, že byl zrozen z panny, odpovídám, že pro vyváženost máte svého Persea. Pokud jde o vyléčení chromého a ochrnutého a mrzáka od narození, toto je jen o trochu víc než vy říkáte o svém Aesculapiovi.“

Když srovnával křesťanství s se svým předchůdcem, pohanstvím, však Mučedník zlověstně prskal:

„Když se k Ďáblovým uším doneslo, že proroci předpověděli příchod Krista, Syna Boha, shromáždil pohanské básníky, aby upozornili na mnoho těch, kteří by se měli nazývat syny Jupitera. Ďábel vymyslel tento plán proto, aby si lidé mohli představit, že pravdivý příběh Krista měl stejné rysy jako úžasné pověsti o synech Jupiterových.“

Ve svém díle Dialog s Židem Tryphoem, Mučedník opět připouští předkřesťanskou existenci křesťanského příběhu a tehdy standardně používá iracionální a samoúčelnou apologii, tj. „ďábel se tam dostal dřív“:

Buď dobře ujištěn, Trypho, že jsem seznámen s věděním a vírou v posvátných knihách těchto podvodníků, které ten, kdo se nazývá ďábel, rozšířil mezi Řeky; stejně jako některé byly zpracovány mágy v Egyptě a jiné falešnými proroky v době Eliášově. Proto když říkají, že Bakchus, syn Jupitera, byl zplozen obcováním Jupitera se Semele,a že byl objevitelem vína; a když líčí, že byl roztrhán na kusy a zemřel, opět povstal a vystoupil na nebesa; a když zavedli víno do svých mystérií, já nechápu, že (ďábel) imitoval proroctví oznámené patriarchou Jakobem a zaznamenané Mojžíšem? A když říkají, že Herkules byl silný a putoval po celém světě a byl zplozen Jupiterem a vstoupil do nebe, když zemřel, já nechápu, že Písmo, které hovoří o Kristu, „silný jako obr, aby běžel jako o závod“, byl stejným způsobem napodoben? A když on (ďábel) předkládá Aesculapia jako zvedajícího mrtvé a léčitele všech nemocí, nemám říkat, že v tomto případě podobně napodobil proroctví o Kristu? ? A když slyším, Trypho, že Perseus byl zplozen pannou, chápu, že podvodný had to také napodobil.“

A v díle Octavius křesťanský spisovatel Minucius Felix (c. 250 n.l.) popírá, že křesťané uctívali „zločince a jeho kříž“ a ostře odvětil, že pohané uctívali ukřižovaného člověka:

„Kapitola XXIX – argumentuje: Ani není více pravda, že je křesťany uctíván člověk přibitý na kříž za jeho zločiny proto, že byl nevinný, ale z důvodu, že byl Bohem. Ale na druhé straně pohané vzývají božské síly králů, které sami povýšili na bohy. Oni se modlí k obrazům a prosí své duchy.

Tyto a podobné nechvalně známé věci my nesmíme ani slyšet; je dokonce potupné bránit se více slovy takovým nařčením. Protože předstíráte, že tyto věci dělají cudné a umírněné osoby, o nichž bychom neměli věřit, že se vůbec dějí, pokud neprokážete, že je to pravda, pokud jde o vás. Když tvrdíte, že naše náboženství uctívá zločince a jeho kříž, velmi se vzdalujete pravdě, pokud si myslíte buď, že si tento zločinec trest zasloužil, nebo že by pozemská bytost mohla být pokládána za Boha? Kříže mimoto vůbec neuctíváme. Vy, kteří posvěcujete dřevěné bohy, možná uctíváte dřevěné kříže jako součásti vašich bohů. Pokud jde o vaše korouhve, stejně jako vaše prapory; a vlajky vašich táborů, co jiného jsou než ozdobné a pozlacené kříže? Vaše vítězné trofeje nejen že napodobují vzhled jednoduchého kříže, ale také člověka na něm přibitého?“

Příběh Ježíše spojuje prvky z příběhů jiných božstev, zaznamenaných v této široké oblasti, jako například mnoha následujících zachránců světa a „synů Boha“, většina nebo všechny jsou staršího data než mýtus o Kristu a mnoho z nich bylo ukřižováno nebo popraveno:

  • Adad of Assyria
  • Adonis, Apollo, Heracles („Hercules“) and Zeus of Greece
  • Alcides of Thebes
  • Attis of Phrygia
  • Baal of Phoenicia
  • Bali of Afghanistan
  • Beddu of Japan
  • Buddha of India
  • Crite of Chaldea
  • Deva Tat of Siam
  • Hesus of the Druids
  • Horus, Osiris, and Serapis of Egypt, whose long-haired, bearded appearance was adopted for the Christ character34
  • Indra of Tibet/India
  • Jao of Nepal
  • Krishna of India
  • Mikado of the Sintoos
  • Mithra of Persia
  • Odin of the Scandinavians
  • Prometheus of Caucasus/Greece
  • Quetzalcoatl of Mexico
  • Salivahana of Bermuda
  • Tammuz of Syria (who was, in a typical mythmaking move, later turned into the disciple Thomas35)
  • Thor of the Gauls
  • Universal Monarch of the Sibyls36
  • Wittoba of the Bilingonese
  • Xamolxis of Thrace
  • Zarathustra/Zoroaster of Persia
  • Zoar of the Bonzes

 

Hlavní hráči: Buddha

Přestože si většina lidí myslí, že Buddha je osoba, která žila v pátém století př.n.l., stejně jako v případě postavy Ježíše lze ukázat, že je kompilací boholidí, legend a rčení různých svatých mužů předcházejících nebo následujících po době, v níž údajně Buddha žil.

Postava Buddha měl s Ježíšem Kristem následující společné rysy:

  • Buddha se narodil panně jménem Maya, která byla považována za „Královnu nebes.“
  • Buddha pocházel z královského rodu.
  • Rozdrtil hlavu hada.
  • Buddha měl 12 učedníků.
  • Konal divy a zázraky, léčil nemocné, nakrmil 500 lidí z „malého košíku koláčů“ a chodil po vodě.
  • Zrušil modlářství , byl „rozsévačem slova“ a zvěstoval „zřízení království spravedlnosti.“
  • Kázal cudnost, zdrženlivost, toleranci, slitování, lásku a rovnost všech lidí.
  • Byl proměněn a hoře.
  • Sakya Buddha byl ukřižován na usmíření hříchů, trpěl tři dny v pekle a byl vzkříšen.
  • Vstoupil do Nirvány nebo „nebe“.
  • Buddha byl považován za „Božího pastýře“, „tesaře“, „nekonečného a věčného“.
  • Byl nazýván „Spasitelem světa“ a „Světlem světa“.

Pokud jde o buddhistický vliv na příběh z evangelia, v roce 2003 buddhistický učenec a znalec sanskrtu dr. Christian Lindtner napsal následující:

„Rukopisy v Sanskrtu bez stínu pochybností dokazují, že vše, co Ježíš řekl nebo vykonal, řekl nebo udělal před ním Buddha. Ježíš je tudíž pouhou literární fikcí.“

  • Poslední večeře byla poslední večeří Buddhy.
  • Křest ve jménu Otce, syna a Ducha Svatého byl křest ve jménu Buddhy, Dharmy a Samghy.
  • Všechny zázraky, které vykonal Ježíš již před ním vykonal Buddha.
  • Dvanáct učedníku Ježíše bylo vlastně dvanáct učedníků Buddhy.
  • Byl to král Guayana, kdo byl ukřižován, nikoli Ježíš.
  • Byl to Tathâgata, kdo vstal z mrtvých, nikoli Ježíš.
  • V Evangeliích není nic, žádné osoby, žádné události, které nemají analogické osoby, události nebo okolnosti v buddhistických evangeliích.
  • Ježíš je Buddha převlečený jako nový židovský zákonodárce, učitel, mesiáš a král Izraele.

Evangelia, tvořící základy křesťanství, jsou tudíž typickou buddhistickou literaturou, fikcí, napsanou pro misionáře, jejichž rodným jazykem byla řečtina.

Co se týče „ukřižování“ Buddhy, popisovaného v buddhistických textech datovaných do prvního století př.n.l., Ken Humphreys tvrdí:

V tomto příběhu svatého muže Gautamy je náš hrdina neprávem odsouzen k smrti na kříži za vraždu kurtizány Hadry. Gautama je přibit na kříž a jeho učitel Krišna Dvapayana jej navštíví a vstoupí s ním do dlouhého dialogu, na jehož konci Gautama umírá na místě lebek dvou zplozených potomků – prapředků dynastie Ikshavaku.“

Humphreys dále líčí, že „mrtvý Buddha je zpopelněn a v kouř jeho těla stoupá vzhůru – pravé ‘vzkříšení’.“

Podle dr. Burkharda Scherera, klasického filologa (jazykovědce), indologa a lektora náboženských (buddhismus a hinduismus) studií na univerzitě Kristovy církve v Canterbury, byl fakt, že buddhismus měl masivní vliv na evangelia, dlouho velmi dobře znám mezi elitními učenci. Dr. Scherer říká:

„?je velmi důležité věnovat pozornost faktu, že buddhismus měl masivní vliv na evangelia?

„Buddhistický vliv na evangelia je znám a uznáván více než sto let učenci z obou stran. Duncan McDerret napsal vynikající knihu The Bible and the Buddhist (Sardini, Bornato [Italy] 2001). S McDerretem jsem přesvědčen, že v Evangeliích je mnoho buddhistických příběhů.“


Egyptský Hór

Příběhy Ježíše a Hóra jsou velmi podobné, Hór dokonce přispěl ke jménu Ježíše Krista. Hór a jeho otec Osiris jsou v mýtech často zaměnitelní („já a můj otec jedno jsme). Legendy o Hórovi jdou zpět o tisíce let a ten má následující společné rysy s Ježíšem:

  • Hór se narodil panně Isis-Meri 25. prosince v jeskyni/jesličkách, jeho narození bylo oznámeno hvězdou na Východě a provázeno třemi mudrci.
  • Byl dětským učitelem v Chrámu byl pokřtěn, když mu bylo třicet let.
  • Hór byl pokřtěn „Anupem Křtitelem“, který se stal „Janem Křtitelem“.
  • Měl 12 učedníků.
  • Konal zázraky a nechal ožít mrtvého muže jménem El-Azar-us.
  • Chodil po vodě.
  • Hór se proměnil na Hoře.
  • Byl zabit, pohřben v hrobce a vstal z mrtvých.
  • Byl také „Cestou, Pravdou, Světlem, Mesiášem, Bohem pomazaným Synem, Synem Člověka, Dobrým pastýřem, Beránkem Božím, Slovem“, atd.
  • Byl také „rybářem“ a byl spojován s Beránkem, Lvem a Rybou („Ichthys“).
  • Hórovým osobním přízviskem bylo „Iusa“, „stále se stávající syn Ptaha“, „Otec“.
  • Hór (nebo Osiris) byl nazýván jako „KRST“ dlouho předtím, než křesťané tento příběh okopírovali.

Katakomby v Římě jsou vlastně vyzdobeny obrazy dítětem Hórem, kterého drží panenská matka Isis – původní „Madona s dítětem“ – samotný Vatikán je postaven na papežství Mihtry, který má s Ježíšem mnoho společných vlastností a který existoval jako božstvo dlouho předtím, než byla vytvořena postava Ježíše. Křesťanská hierarchie je téměř identická s mithrovskou verzí, kterou nahradilo. Doslova všechny prvky katolického rituálu, od mitry po oplatku, oltář a doxologii, jsou přímo převzaty od ranějších pohanských mysterijních náboženství.


Mithra – sluneční bůh Persie

Příběh o Mithrovi předchází křesťanskou báji nejméně o 600 let. Podle Whelesse byl kult Mitry krátce před křesťanskou érou „nejoblíbenějším a velmi rozšířeným ‘pohanským’ náboženstvím té doby.“ Mithra má následující společné vlastnosti s postavou Ježíše:

  • Mitra se narodil 25. prosince.
  • Byl považován za velkého potulného učitele a mistra.
  • Měl 12 společníků nebo učedníků.
  • Konal zázraky.
  • Byl pohřben v hrobce.
  • Po třech dnech vstal z mrtvých.
  • Jeho vzkříšení bylo každoročně slaveno.
  • Mitra byl nazýván „Dobrým Pastýřem“.
  • Byl pokládán za „Cestu, Pravdu a Světlo, Vykupitele, Spasitele, Mesiáše“.
  • Byl ztotožněn se lvem i beránkem.
  • Jeho posvěceným dnem byla neděle, „Den Pána“, a to stovky let před objevením se Krista.
  • Mitra měl svůj hlavní svátek na památku jeho vzkříšení, z něhož později vznikly Velikonoce.
  • Jeho náboženství mělo eucharistii nebo „Večeři Páně“.

 

Krišna – božstvo Indie

Podobností mezi hlavní postavou křesťanství a indickým mesiášem je mnoho. Massey skutečně nalézá mezi hinduistickým a křesťanským spasitelem 100 podobností a Graves, který do své analýzy zahrnul různá nekanonizovaná evangelia, našel více než 300 podobností.Poznamenejme, že dřívější běžný anglický pravopis jména Krishna bylo „Christna“, což odhaluje jeho příbuznost s „Kristem“ (anglicky „Christ“). Také poznamenejme, že – podobně jako v případě židovského bohočlověka – mnoho lidí věřilo v existenci historického, sexualizovaného Krišny.

  • Krišna se narodil panně Devaki („božského původu“).
  • Jeho otec byl tesař.
  • Jeho narození bylo oznámeno anděly, mudrci a pastýři a byl zobrazován se zlatem, kadidlem a myrtou.
  • Byl pronásledován tyranem, který nařídil zabít tisíce nemluvňat.
  • Byl potomkem královských předků.
  • Byl pokřtěn v řece Ganze.
  • Konal divy a zázraky.
  • Oživoval mrtvé a léčil nemocné leprou, hluché a slepé.
  • Krišna používal podobenství, aby naučil lidi milosrdenství a lásce.
  • Žil prostě a miloval chudé.
  • Byl přeměněn před zraky svých učedníků.
  • Podle některých tradic zemřel na stromě nebo byl ukřižován spolu se dvěma zloději.
  • Vstal z mrtvých a vstoupil do nebe.
  • Krišna je nazýván „Božím Pastýřem“ a „Pánem pánů“ a byl považován za „Vykupitele, Prvorozeného, oběť pro odpuštění hříchů, Osvoboditele, univerzální slovo.“
  • Je druhou osobou svaté trojice a prohlašoval se za „Vzkříšení“ a „Cestu k Otci“.
  • Byl považován za „Začátek, Střed a Konec“ (Alfa a Omega), stejně jako byl vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí.
  • Jeho učedníci mu udělili titul „Jezeus“, což znamená „čistá podstata“.
  • Krišna se má vrátit vybojovat bitvu s „Princem Zla“, který zpustoší zemi.

 

Řecký Prométheus

Řecký bůh Prométheus údajně pocházel z Egypta, ale jeho drama se odehrává v pohoří Kavkaz. Prométheus má několik zarážejících podobností s postavou Krista:

  • Prométheus pocházel z nebe jako Bůh vtělený do lidského těla, aby zachránil lidstvo.
  • Byl ukřižován, trpěl a vstal z mrtvých.
  • Byl nazýván jako Logos nebo slovo.

Pět století před začátkem křesťanské éry vážený řecký básník Aischylos napsal hru Prométheovo pouto, která, podle Tailora, byla hrána v divadle v Aténách. Tailor tvrdí, že Prométheus je ve hře ukřižován na „osudném stromě“ a obloha potemněla:

„Temnotu, která uzavírala scénu s trpícím Prométheem, bylo možno na jevišti snadno vytvořit zhasnutím lamp; ale když se drama mělo stát historií a fikce se měla změnit na skutečnost, denní světlo nebylo snadné odstranit. Ani nemůže být popřeno, že zázračná temnota, kterou evangelisté tak vážně popisují, že doprovázela ukřižování Krista, pracuje s přesně stejnou osudovostí a absolutním nedostatkem důkazů.“

Tradice uvádí, že Prométheus byl přikován ke skále, přesto některé zdroje mínily, že existuje i verze legendy, kde byl ukřižován na stromě a že křesťané příběh popletli a/nebo zkomolili text, stejně jako to provedli s pracemi mnoha starověkých autorů. V každém případě se slunce skryté za temnotou podobá křesťanskému příběhu o temnotě doprovázející Ježíšovo ukřižování. Tento pozoruhodný jev není v historii zaznamenán, ale je vysvětlitelný pouze ve sféře mýtů a jako součást opakující se hry.


Vytvoření mýtu

Křesťané pokračovali v cenzurním běsnění, které doslova vedlo k negramotnosti o starověkém světě a zajistilo, že jeho tajemství bylo před masami ukryto, ale učenci jiných škol/sekt nikdy nevzdali své polemiky proti historizování každého mýtu, vytvořeného ve starověku. Důkazy těchto učených opozičníků se ztratily, protože křesťané zničili všechny stopy po jejich práci. Nicméně křesťané uchovali důkazy o těchto sporech v pracích samotných křesťanů, kteří v nich polemizovali se svými ideovými odpůrci.

Například raný církevní otec Tertullian (160-220 n.l.), bývalý „pohan“ a biskup z Kartága, ironicky připouští pravý původ příběhu Krista a všech ostatních podobných boholidí, když v polemice se svými kritiky tvrdí. „Vy také říkáte, že uctíváme slunce.“ Je zajímavé, že dříve silně věřící a ostrý obránce víry Tertullian se později zřekl křesťanství.


„Syn“ Boha je „sluneční“ Bůh

Důvodem, proč jsou všechny příběhy tak podobné, s bohočlověkem, který je ukřižován a vzkříšen, který dělá zázraky a má 12 učedníků, je to, že tyto příběhy jsou založeny na pohybu slunce po obloze, na astro-teologickém vývoji, který můžeme nalézt po celé planetě, protože slunce a 12 znamení zvěrokruhu můžeme pozorovat po celé zeměkouli. Jinými slovy, Ježíš Kristus a všichni ostatní jemu podobní boholidé jsou personifikacemi slunce a příběh evangelia je pouhým odvarem předchozích mýtů, točících se kolem pohybu slunce po nebi.

Například mnoho ukřižovaných boholidí po celém světě má tradičně narozeniny 25. prosince(„Vánoce„). Je to proto, že starověcí lidé poznali (z pozemské perspektivy), že slunce každoročně sestupuje k jihu až do 21. nebo 22. prosince, zimního slunovratu, kdy na tři dny zastaví svůj pohyb na jih a potom se opět vrací k severu. Během této doby podle starověkých lidí „Božské slunce““zemřelo“ a po třech dnech, 25. prosince, se „znovuzrodilo“. Starověcí lidé si dobře uvědomovali, že potřebují, aby se slunce každoročně vracelo zpět na sever, a že by se dostali do velkých potíží, kdyby slunce ve svém pohybu pokračovalo stále na jih a směr svého pohybu neobrátilo. Proto mnoho různých kultur slavilo 25. prosinec jako narozeniny „Božského slunce“. Jeho charakteristiky jsou následující:

Slunce 22. prosince, v den zimního slunovratu, na tři dny „zemře“, když zastaví svůj pohyb na jih, aby se znovuzrodilo nebo vzkřísilo 25. prosince, když se začne pohybovat na sever.

V některých oblastech kalendář původně začínal ve znamení Panny a slunce se tedy „zrodilo z Panny“.

  • Slunce je „Světlo světa“.
  • Slunce „přichází a oblacích a každé oko ho vidí.“
  • Slunce vycházející ráno je „Spasitelem lidstva.“
  • Slunce má kolem sebe korónu, „korunu z trnů“ nebo svatozář.
  • Slunce „chodí po vodě.“
  • „Následovníky“, „pomocníky“ nebo „učedníky“ slunce je 12 měsíců a 12 znamení zvěrokruhu, jimiž slunce během roku prochází.
  • Slunce v poledne, ve 12 hodin, je v domě nebo v chrámu „Nejvyššího“, takže začíná svou „Otcovu práci“ ve „věku“ 12.
  • Slunce vstupuje do každého znamení po 30°; tudíž „sluneční bůh“ začíná svou vládu ve „věku“ 30.
  • Slunce je pověšeno na kříži nebo „ukřižováno“, což představuje jeho průchod rovnodenností, jarní rovnodenností, kdy jsou velikonoce, v době, kdy je vzkříšeno.

V protikladu k oblíbené domněnce, lidé ve starověku nebyli nevědomí a pověrčiví hlupáci, kteří doopravdy věřili, že jejich božstva jsou skutečné postavy. Ve skutečnosti byla tato hanlivá propaganda součástí spiknutí, jehož cílem bylo dosáhnout toho, aby lidé věřili, že starověk byl opravdu temný a že v něm žila tupá chátra, která potřebovala „světlo Ježíše.“ Skutečností je, že lidé ve starověku nebyli v morálce a duchovní praxi za křesťany pozadu a v mnoha případech byli značně před nimi.

Křesťanská ideologie a pokusy o historičnost jsou ve skutečnosti degradací starověkých mýtů. Na rozdíl od „nadřazených“ křesťanů, příslušníci pravé starověké inteligence si byli velmi dobře vědomi, že jejich bohové byli astronomické a atmosférické povahy. Sokrates, Platón a Aristoteles jistě věděli, že Zeus, postava boha a nebeského otce, která se přemístila z Indie a/nebo z Egypta, nikdy nebyl skutečnou osobou, navzdory skutečnosti, že Řekové na Krétě postavili jeskyni, kde se Zeus narodil a jeskyni, kde zemřel. Kromě toho, na celém světě se nacházejí místa, kde se tento bůh údajně narodil, chodil, trpěl, zemřel atd. Jejich výskyt je běžný a nepozoruhodný a křesťanství na ně nemá monopol.


Etymologie vypráví příběh

Zeus, nebo „Zeus Pateras“, o němž automaticky předpokládáme, že byl mýtickou postavou a ne historickou osobou, získal své jméno z indické verze, „Dyaus Pitar.“ Dyaus Pitar je příbuzný s egyptským „Ptahem“ a z obou jmen (Pitar a Ptah) vzniklo slovo „páter“ nebo „father“ (angl. otec, pp). „Zeus Pateras“, stejně jako Dyaus Pitar znamená „Bůh Otec“, což je velmi starý koncept, který v žádném případě nevznikl s „Ježíšem“ a křesťanstvím.

Nikdo si neklade otázku, zda byl Zeus historickou postavou. Dyaus Pitar se v římské mytologii stává „Jupiterem“ a rovněž nepředstavuje skutečnou historickou osobu. V egyptské mytologii je Ptah, Otec, neviditelnou božskou silou a na slunce bylo nahlíženo jako na viditelného zástupce, který na zemi přináší věčný život; tudíž „syn Boha“ je ve skutečnosti „Boží slunce“. Skutečně, podle Hotemy jméno „Christ“ (Kristus) pochází z hindského slova „Kris“ (stejně jako Krišna), což je jméno pro Slunce.

Kromě toho, jelikož Hór byl nazýván „Iusa/Iao/Iesu“ „KRST“ a Krišna/Christna byl nazýván „Jezeus“ staletí před jakoukoli židovskou postavou podobného jména, je logické předpokládat, že Ježíš Kristus je, mimo jiné, opakováním Hóra a Krišny. Podle reverenda Taylora má titul „Kristus“ v hebrejském tvaru význam „Pomazaný“ („Mesiáš“) a tento titul nosili všichni králové Izraele, stejně jako „se jím honosily všechny druhy podvodníků, kejklířů a ti, kdo údajně komunikovali s nadpřirozenem, takže samotné toto tvrzení v evangeliu je známkou podvodu?“ Hotema tvrdí, že jméno „Ježíš Kristus“ bylo formálně přijato až na koncilu v Nice, tj. v roce 325 n.l.

Ve skutečnosti dokonce i názvy míst a pojmenování mnoha dalších postav v Novém Zákonu mohou být odhalena jako požidovštělá jména z egyptských textů.

Například v příběhu o „Lazarovi“ křesťanští plagiátoři jméno mumie („Lazarus“) oživené Ježíšem příliš nezměnili – „El-Azar-us“ bylo jméno egyptské mumie,oživené Hórem minimálně 1000 let před židovskou verzí příběhu. Tento příběh je alegorií pro znovuzrození slunce, podobně jako příběh Osirise („El-Osiris“).

Hórovým úhlavním nepřítelem – původně Hórovou druhou tváří nebo jeho „temným“ aspektem – byl „Set“ nebo „Sata“, odkud vzniklo jméno „Satan“. Hór bojuje, mimo jiné podobnosti, se Setem stejně jako Ježíš bojuje se „Satanem“, když přebývá 40 dní na poušti. Tento mýtus představuje triumf světla nad temnotou nebo návrat slunce, jež zahání hrůzu noci.

„Jeruzalém“ jednoduše znamená „Město Míru“ a skutečné město toho jména bylo nazváno podle svatého města míru v egyptských posvátných textech, které v době, kdy toto město bylo založeno, již existovaly. Podobně „Betánie“, místo slavného rozmnožení bochníků chleba, znamená „Dům Boha“ a je alegorií „rozmnožení Jediného“. Město s tímto označením bylo pojmenováno podle textů, které existovaly před založením města. Jeho egyptským předchůdcem a protějškem je „Bethanu.“

Poznámka překladatele: Podle religionisty Mgr. Jana Kozáka byla všechna „svatá místa“ ze smyšlených židovských příběhů postavena dodatečně ve 4. a 5. století – především „vesnice Nazareth“, rodiště Kristovo (aram. „nazara“ = meditace, zření).


Kniha Zjevení je egyptská a zarathustrovská

V knize Zjevení můžeme nalézt jistá alegorická jména míst jako „Jeruzalém“ a „Izrael“.Massey tvrdí, že Zjevení nebylo napsáno apoštolem Janem během 1. století n.l., ale jedná se prý o velmi starý text, který lze zařadit do doby před 4000 lety. Massey prohlásil, že Zjevení popisuje Mithraistickou legendu o Zarathustrovi. Hotema o této záhadné knize, která mátla lidi po celá staletí, říká: Je vyjádřením ve smyslu fenoménu stvoření; jejím hrdinou není Ježíš, ale vesmírné Slunce, hrdinkou je Měsíc; a ostatními hrdiny jsou planety, hvězdy a souhvězdí; zatímco dějištěm je obloha, Země, řeky a moře.Běžnou formu textu Churchward připisuje Hórovu písaři, Aanovi, jehož jméno nám bylo přeloženo jako „Jan.

Samotné slovo „Izrael“, které zdaleka není židovského původu, pravděpodobně vzniklo složením jmen tří různých vládnoucích božstev: Isis, bohyně matky Země, uctívané po celém starověkém světě; Ra, egyptského slunečního boha; a El, semitského božstva, které odpovídá Saturnu. El bylo jedním z nejranějších jmen pro boha starověkých Hebrejců (odtud Emmanu-el, Micha-el, Gabri-el, Samu-el, atd.) a jeho uctívání se odráží ve faktu, že Židé dodnes považují sobotu (angl. Saturday = Saturnův den, pp) za „Boží den“.

Tím, že křesťané uctívají neděli (angl. Sunday = den Slunce, pp), zrazují pravý původ svého boha a bohočlověka. Jejich „spasitelem“ je vlastně slunce, které je „Světlem světa, jež každý může vidět.“ Slunce bylo po celou historii nahlíženo jako zachránce lidstva z důvodů, které jsou zřejmé. Bez Slunce by život na planetě přežil stěží jeden den. Pro starověké lidi bylo slunce tak důležité, že sepsali „Sluneční knihu nebo knihu „Helio Biblia“, ze které se stala „Holy Bible“ (angl. Holy = svatý, pp).


„Praotcové“ a „svatí“ jsou bohové jiných kultur

Když někdo studuje mytologii, může snadno rozeznat a načrtnout vzor, který se opakuje po celou historii. Kdykoli kultura nájezdníků převezme území svých předchůdců, buď předchozí božstva zhanobí, nebo z nich udělá méně důležité bohy, „praotce“, nebo, jako v případě „křesťanství“, z nich učiní „svaté“.

Tento proces je doložen přijetím hinduistického Brahmy jako hebrejského praotce Abraháma. Další myšlenková škola se domnívá, že patriarcha Josua byl založen na Hórovi jako „Iusa“, protože kult Hóra v té době migroval do Orientu. Podle této teorie kult Jozuy, který byl umístěn do shodné lokality, kde se údajně odehrálo Kristovo drama, potom zmutoval na křesťanský příběh, v němž se Jozue stal Ježíšem. Jak říká Robertson. „Kniha Jozue nás vede k domněnce, že měl několik znaků slunečního boha a že, podobně jako Samson a Mojžíš, byl starověkým božstvem, redukovaným na člověka.“

Legenda o Mojžíšovi nepopisuje hebrejskou historickou osobnost, ale ve skutečnosti ji lze najít po celém starověkém Středním a Dálném Východě a její hrdina má různá jména a rasový původ v závislosti na lokalitě: „Manu“ je indický zákonodárce; „zákonodárce Nemo“, který přinesl tabulky z Boží hory, je oslavován v Babylóně; „Mises“ se nachází Sýrii a Egyptě, kde účinkuje i„zákonodárce Manes“; Minos“ je krétský reformátor; a Deset přikázání je jednoduše opakováním babylónského Kodexu Chamurapiho, hinduistických Véd a dalších kodexů. Stejně jako Mojžíš, byl Krišna svou matkou vložen do rákosové loďky a puštěn po řece, aby jej objevila jiná žena. Před sto lety Massey nastínil a Graham nedávno zopakoval, že dokonce ani samotný Exodus není historickou událostí. Že byla autenticita Exodu zpochybněna nepřítomností jakéhokoli archeologického záznamu, je uvedeno v Biblical Archaeology Review („BAR“), September/October 1994.

Podobně jako mnoho dalších biblických postav, byl Noe také mýtem, přizpůsobeným podle mnohem starších egyptských, sumerských a jiných mýtů, jak může ukázat každý kultivovaný učenec, a přesto nacházíme všechny druhy knih – z nich některé byly údajně přijaty „channelingem“ jako „definitivní pravda“ od mystické, vševědoucí, všudypřítomné a věčné bytosti jako je samotný Ježíš – žvanící o skutečném, historickém Noemovi, jeho neobyčejných dobrodružstvích a „Velké Potopě“!

Kromě toho „Ester“ ze starozákonní Knihy Ester je předělaná bohyně Ištar, Astarte, Astoreth nebo Isis, odkud pochází „Easter“ (anglický název pro Velikonoce, pp) a o jejíž dlouhé a všudypřítomné vládě je trochu řečeno v „Božím neomylném Slově“. Podle Harwooda (Mythology’s Last Gods, 230) „Ester“ je přepis „Ištar“ a „Mordechai“ je „Mardukay“. Motiv Panenské matky/Bohyně/Královny Nebes lze nalézt po celé zeměkouli dlouho před křesťanskou érou; například Isis byla nazývána „Mata-Meri“ („Matka Marie„). Jak říká Walker, „Mari“ bylo „kořenem jména bohyně známé Chaldejcům jako Marratu, Židům jako Marah, Peršanům jako Mariham a křesťanům jako Marie? Semité uctívali androgynní bohyni/boha jménem Mari-el, odpovídající egyptskému Meri-Ra, který kombinoval ženský princip vody s mužským principem slunce.“

Dokonce i hebrejské jméno Boha, „Yahweh“ (Jehova, Jahve) bylo převzato z egyptského IAO.“

V jednom z nejznámějších křesťanských podvodů, za účelem obrácení následovníků „Pána Buddhy“, jej Církev svatořečila jako „svatého Josaphata„, což představuje křesťanskou zkomoleninu buddhistického titulu „bodhisatva“.


Učedníci jsou znamení zvěrokruhu

Kromě toho není náhoda, že bylo 12 praotců a 12 učedníků, 12 je počet astrologických znamení nebo měsíců. Dále, Herkules měl splnit 12 úkolů a „pomocníků“ Hóra bylo také 12, Ježíšovi učedníci, jichž bylo – jak jinak – 12, symbolizují astrologická znamení zvěrokruhu a nejedná se o historické osoby, které účinkovaly v dramatu kolem roku 30 n.l. Dá se ukázat, že tito učedníci byli dříve božstvy jednotlivých souhvězdí nebo lidovými hrdiny. Petra lze snadno odhalit jako mytologickou postavu, zatímco Jidáš představoval souhvězdí Štíra, „pomlouvače“; toto souhvězdí vládne v době, kdy sluneční paprsky slábnou a zdá se, že slunce umírá. Jakub, „bratr Ježíše“ a „bratr Pána“, je ekvivalentem Amseta, bratra Osirise a bratra Pána. Massey říká, „Taht-Matiu byl písařem bohů a v křesťanském umění je Matouš zobrazován také jako písař bohů s andělem stojícím vedle něho, který mu diktuje evangelium.“ Dokonce i apoštol Pavel je kompilací několika postav: starozákonního Šavela, Apollonia z Tyany a řeckého poloboha Orfea.

Byl Ježíš mistrem essejců?

Podle „tajných“ svitků od Mrtvého moře patřil Ježíš k essejcům, dokonce ještě před jejich objevením se hodně spekulovalo o této možnosti, ale Massey obratně argumentuje, že mnoho z Ježíšova údajného učení je buď v protikladu, nebo ve filozofii essejců neexistuje. Essejci ani nevěřili v tělesné zmrtvýchvstání, ani nevěřili v sexualizovaného mesiáše. Nepřijímali historičnost Ježíše. Nebyli stoupenci hebrejské Bible nebo jejích proroků nebo představy původního pádu, který vyžaduje příchod spasitele. Massey dále podotýká, že essejci byli střídmí v jídle i pití a jedli proto, aby žili, nikoli naopak.

V porovnání s tím se zdá, že údajně essejský Ježíš byl nenasyta a pijan. Rovněž, zatímco podle Josephuse si essejci ošklivili skládání přísah, Ježíš rád „přísahal na“ své učedníky. Zatímco je mnoho doktrín essejců zahrnuto do Nového Zákona, seznam rozdílností mezi essejci ze svitků od Mrtvého moře a jejich údajným velkým mistrem Ježíšem pokračuje.

Kumrán není totožný s komunitou essejců

Také bychom si měli všimnout, že probíhá další debata, zda Kumrán, místo tradičně spojované se svitky od Mrtvého moře, byl sídlem společenství essejců. Ve výše citovaném BAR se uvádí, že archeologické nálezy naznačují, že Kumrán nebyl sídlem essejců, ale pravděpodobně byl zastávkou pro pocestné a obchodníky, kteří překračovali Mrtvé moře. V BAR je rovněž vyslovena hypotéza, že horlivý tón a bojovný postoj některých ze svitků, odkrytých nedaleko Kumránu, odporuje filozofii essejců a naznačuje, že jejich původci jsou spíše židovští zeloté (fanatici).

V knize Who Wrote the Dead Sea Scrolls (Kdo napsal svitky od Mrtvého moře) Norman Golb přináší velmi dobré důkazy, že svitky od Mrtvého moře nebyli napsány písaři essejců, ale jsou sbírkou spisů z různých knihoven, které byly ukryty v jeskyních po celém východním Izraeli Židy, kteří uprchli před římskými vojsky během první vzpoury z roku 70 po Kristu. Golb také vyslovil domněnku, že samotný Kumrán byl pevností, nikoli klášterem. V každém případě je nemožné udělat rovnítko mezi „Učitelem spravedlnosti“, který se nachází v některých svitcích, a Ježíšem Kristem.


Byl Nový Zákon sestaven léčiteli?

V roce 1829 reverend Taylor vyslovil hypotézu, že celý příběh evangelia byl znám dlouho předtím, než se začal psát náš letopočet a byl pravděpodobně sestaven mnichy v Alexandrii zvanými v řečtině „Terapeuti“ a „Essejci“ v egyptštině, obě jména znamenají „léčitelé“. Tato teorie je částečně založena na výroku raného církevního otce Eusebia, který ve vzácné chvíli upřímnosti „připustil? že kanonizovaná křesťanská evangelia a epištoly byly staré rukopisy Esejců nebo Terapeutů, přetvořené se jménem Ježíše.“

Taylor také míní, že potulní egyptští léčitelé přinesli celý příběh z Indie do svých klášterů v Egyptě, kde se v době po založení Římské říše přeměnil v křesťanství.“ Kromě toho Wheeles dokládá, že velkou část pověsti o „Ježíši Kristu“ lze nalézt v Knize Enochově, která údajně předcházela příchod židovského mistra o stovky let. Podle Masseye to byli „pohanští“ gnostici, kteří, mimo jiné, tvořili členy bratrstev Essejců/Terapeutů a Nazarejců, kdo do Říma přinesl esoterické (gnostické) texty, obsahující mýty, na nichž byla založena četná evangelia, včetně oněch čtyř kanonizovaných.

Wheeles říká, Je zřejmé, že evangelia a další knihy Nového Zákona, psané v řečtině a 300-krát citující řeckou Septuagintu a citující řecké pohanské autory, jako Aratus a Cleanthes, nebyly sepsány negramotnými židovskými venkovany, ale řecky hovořícími ex-pohanskými Otci a kněžími daleko od Svaté země Židů.“

Mead tvrdil, „Takže můžeme dojít k závěru, že rukopisy našich čtyř evangelií byly s největší pravděpodobností napsány v Egyptě za vlády Hadriána.“ (Římský císař Hadrián žil v letech 76 – 138 n.l., pp).

Závěr

Jak Walker řekl, „Úsilí učenců o vyloučení pohanství z evangelií za účelem nalezení historického Ježíše se ukázalo stejně beznadějným jako hledání jádra v cibuli.“ „Evangelijní“ příběh Ježíše není faktickým vykreslením historického „mistra“, který chodil po zemi před dvěma tisíci lety. Je to mýtus založený na jiných mýtech a boholidech, kteří byli personifikacemi všudypřítomných mýtů o slunečním bohu.“

„Kristus z evangelií není v žádném smyslu historická osobnost nebo nejvyšší model lidství, hrdina, který se snažil, trpěl a chtěl svou smrtí spasit svět. Je nemožné doložit existenci takové historické postavy ani v podobě podvodníka. Dokazují to neexistence přímých svědectví z té doby, astronomická mytologie a gnosticismus. Kristus je populární mýtická postava, která nikdy nežila, mýtická postava pohanského původu; mýtická postava, která jednou byla beránkem, podruhé rybou; mýtická postava, která byla zobrazením tuctu různých bohů v lidské podobě.“ (Gerald Massey)

Poznámka: (Několika set stránkové dílo pisatelky publikující pod pseudonymem Acharya S. je brilantní analýza provedená detailní faktografickou komparativní metodou dokazující jak sofistikovaným způsobem je po tisíciletí manipulována lidská veřejnost pod nástrojem falešného a umně vypracovaného systému víry. Vzhledem k tomu, že považuji tento materiál za velmi zásadní nejen pro proces „osobního probuzení z umělého spánku“, ale také pro správné pochopení širších souvislostí, bude v dohledné době stěžejní dílo „Křesťanská konspirace“ od Acharaye S. opublikováno v celém rozsahu. Je však ještě třeba doladit autorské náležitosti. Pozn. J.Ch.)

S. Acharya/Zdroj

Upravil Artemius

Späť na Prečo Kresťanstvu vládne Diabol