Ako vykonávať mágiu tak, aby aj fungovala II

Ako vykonávať mágiu tak, aby aj fungovala II

WEB_MÁGIA_6543210


Spôsobilosť k okultnej mágii


Magická příprava

M. Nakonečný rozlišuje dva druhy magické přípravy čili adaptace:
celkovou a speciální, čili dlouhodobou a dočasnou.


Dlouhodobý magický výcvik je podle tohoto autora zaměřen na tři oblasti:

sebepoznání

sebekontrolu a

sebeobranu.


Doplnil bych ještě oblast čtvrtou sebevzdělání -, neboť je s podivem, s jak nepatrnými znalostmi hermetismu si někteří lidé troufají přikročit k magické praxi.

Sebepoznání
je prvním krokem na cestě magie. Jde o náročnou introspektivní činnost, která by se měla opírat o osobní horoskop.

Vykazuje-li člověk nedostatky v této oblasti, nesmí se divit, narazí-li při dočasné přípravě na překážky.

Tak např. stane-li se mu, že při nácviku živlu ohně dostane on sám, případně i jeho rodinní příslušníci horečku, ukazuje to na jeho neuspokojenou nebo potlačenou ctižádost (příslušné souvislosti si mohou čtenáři najít ve Freudovi, pokud je to zajímá.).

V takových a podobných případech je vhodné, aby student magie podstoupil nejprve psychoanalytickou terapii. Budoucí adept takto způsobem odpovídajícím dnešní době naplní devizu antických svatyní: Poznej sebe sama.“ O ničem jiném než o sebepoznání se v principu nehovoří ani v Crowleyho magickém imperativu, požadujícím, aby magik konal svoji Pravou Vůli. Má-li ji konat, musí ji nejprve znát.

Sebekontrola
obnáší nejen ovládnutí nežádoucích sklonů, ale i osvojeni si pro magickou praxi potřebných psychických schopnosti. V první řadě je to výcvik vůle a imaginace, dále trénink ve zvládání afektů a v koncentraci včetně tzv. vyprazdňování mysli. K tomu, kromě dalšího, jak uvadi M. Nakonečný, patří také pěstování estetického cítění, pozitivni autosugesce, důstojného a uvážlivého chování, rovnováhy mezi vážností a smyslem pro humor, až po magicky velmi důležitý výcvik dýchání a mluvení. Magik by měl být také soběstačný, zodpovědný a přes veškeré své duchovní usilování by neměl ztrácet kontakt s realitou.

Sebeobrana
spočívá V systematickém očišťování, „ochraně aury“ a vytváření magického ódového pláště např. prostřednictvím pravidelného provádění menšího pentagramového rituálu. Podrobněji o této otázce pojednám v kapitole o rizicích magie.

Sebevzdělání
v rámci něho si magik musí osvojit důkladné znalosti hermetismu a musí být schopen průběžně získávat i znalosti z dalších oborů lidského poznáni, pokud je pro svoji praxi potřebuje.

Význam dlouhodobé přípravy bývá obvykle podceňován, a přitom je právě tento druh přípravy nejdůležitější. Čím lepší a důkladnější je dlouhodobá příprava která, stručně řečeno, spočívá hlavně v pěstování vlastností a osvojení si znalostí, uvedených v předchozí kapitole, tím kratší může být a tím snadnější bývá příprava dočasná. Budiž zde otevřeně řečeno, že pod pojmem dlouhodobé přípravy se rozumí příprava trvalá, celoživotní.

V oblasti přípravy speciální, dočasné či krátkodobé zaujímá nejpřednější místo tzv. cvičení živlů, které tím, že přispívá k magikově živlové rovnováze, harmonizuje významnou měrou jeho osobnost a zvyšuje jeho schopnost pracovat s astrálním světlem, která je základním předpokladem úspěšné magické praxe.

S jistou, ale jen malou nadsázkou lze říci, že kdo neumi ovládat živly, neumí z magie nic!

Provádění živlových cvičení může mít i řadu pozitivních vedlejších účinků včetně zlepšení zdraví, probuzení jasnozřivosti aj. Vím o připadu, kdy se magikovi v důsledku praktikování živlových cvičení výrazně prodloužila na dlani jedna linie, tzv. čára života. Podrobný návod, jak provádět živlová cvičení, podává F. Bardon, na jehož díla čtenáře odkazuji: Živlové cvičenia.


„Choroby z povolání“

V předcházejících kapitolách jsem čtenáře seznámil s nejdůležitějšími magickými technikami a postupy. Nyní zbývá už jen upozornit na rizika, s nimiž se praktikování magie pojí.

Nejčastější potíží, která praktikujícího magika může postihnout, je tzv. inflace Ega. Magie otevírá člověku dříve zcela netušené obzory a možnosti. Experimentátor, který se přesvědčí o reálnosti magických jevů, může být snadno natolik zahlcen přemírou zážitků a informací, že má sklon propadnout megalomanickému pocitu vševědoucnosti a všemohoucnosti. Žije pak v trvalém transu, jehož průvodním jevem může být v těžších případech hyperaktivita a snížená potřeba spánku. Tento stav někdy končívá jakousi kocovinou, která se dostaví zpravidla po nějakém neúspěchu. Euforie se pak změní v depresi.

Crowley prožil celý život střídavě v euforii nebo v depresi. Psychiatrie by tento syndrom označila za maniodepresivní psychotický stav.

Další trpkou daní, kterou musí praktikující magik někdy zaplatit, je omrzelost životem. V porovnání s nepředstavitelně rozmanitým transempirickým světem, v němž se magik pohybuje, mu všední život může začít připadat fádní, šedivý až plochý. Magik strádá vpravdě kosmickou nudou. V těžších případech postupně ztrácí zájem o praktické věci, což může vést ba až ke ztrátě zájmu o osobní hygienu. Určitou znuděností trpíval Lasenic a i Lévi zakusil podobné potíže. Psychiatrická věda by v případě tohoto syndromu hovořila o propukající schizofrenií simplexního typu.

Pravděpodobnost vzniku toho či onoho syndromu je podmíněna osobními dispozicemi. V obou případech je třeba tyto stavy včas rozpoznat, reflektovat a čelit jim důslednou integrací všech transcendentních prožitků do vědomí. Řečeno slovy analytické psychologie: magik musí pokročit ve svém individuačním procesu.


Rizika z nečistoty a z nerovnováhy

Kromě výše uvedených chorob z povolání je magik vystaven i dalším rizikům. F. Kujath, od něhož zde čerpám některé informace, rozlišuje mezi tzv. riziky z nečistoty a riziky z nerovnováhy.

Rizika z nečistoty spočívají v tom, že magik po sobě dostatečně neuklízí. Na místech, kde se často magicky pracuje, at’ už mentálně nebo rituálně, se postupem času vytvoří „silové pole“, které přitahuje nežádoucí astralní bytosti, jež se rády přiživují na těchto energiích i na energlích osob, ktere se v techto místech zdržují. V praxi se to může projevovat různýmí „strašidelnými“ fenomény, jako je klepání, praskání a vzácně i telekinetické úkazy, ale ani vampyrické projevy nejsou vyloučeny. V tomto případě bývá nejčastějším jevem zvýšená únava osob a neklid zvířat. Někdy může dojít i k nečekaným a nežádoucím materializacím.

Varovným znamením je zde pocit mrazení nebo chladného vánku až průvanu, který je na takových místech možné pozorovat. Tento pocit je známkou toho, že člověku někdo nebo něco odsává energii. Tohoto jevu, ostatně dobře známého spiritistům, kteří pracují s médii, si správně povšiml současný italský exorcista R. Salvucci. Naivně jej však vysvětluje tím, že démoni jsou studení, protože v pekle, odkud přicházejí, je zima. Člověk nejsnáze uvolňuje auru tehdy, je-li v afektu (strach, hněv, radost), což je, mimochodem, i důvodem, proč jsou strašidla „strašidelná“: snaží se člověka přimět k tomu, aby jim poskytl „potravu“. Pro zajímavost uvádím, že k výronům aury docházi i tehdy, když se člověk směje. I toho dovedou některé entity využít. Z šamanismu je znám duch, který se pokouší šamana rozesmát. V případě úspěchu šamana zabije.

Prevencí rizik z nečistoty i obranou proti nim je vykuřování purifikačními kuřidly (např. jalovcem) a pravidelný „úklid“ pomocí menšího vymítacího pentagramověho rituálu.

O rizikách pocházejících z nerovnováhy se zmiňuje Crowley:

Nebezpečí ceremoniální magie – nejsubtilnější a nejhlubší nebezpečí – spočívá v tom, že magik má podle své přirozenosti sklon volat ty parciální bytosti, které nejvíce odpovídají jeho povaze, čímž se jeho přirozená nerovnováha ještě zvyšuje. Měl by se snažit, dříve než začne s praxi, na sobě pracovat, a operace by měl provádět v takovém pořadí, aby znovu nastolil vychýlenou rovnováhu.

Volat entity, které odpovídají magikovým sklonům je sice lákavé, nicméně magik má často větší užitek z evokací bytostí, jejichž povaha je mu vzdálenejší, jelikož taková praxe výrazněji rozšiřuje jeho obzory.

Magik by měl v ideálním případě být harmonickou a vyváženou osobností, prostou všech potlačených přání, úzkostí a komplexů. Tyto poruchy, které se v běžném životě manifestují v podobě různých obsesí, fobií nebo charakterových defektů, nemusí být na první pohled zřejmé, ale při dlouhodobějším nebo užším styku s lidmi je stejně bývá obtížné, ne-li nemožné utajit. Pro transempirické entity, které vnímají lidskou psychickou strukturu komplexně a snadno rozpoznají schopnosti i stupeň vývoje člověka, který s nimi chce vstoupit do kontaktu, jsou tyto vady nápadné jako petřínská rozhledna.

Entity na ně reagují a mohou nevyváženému magikovi začít plnit jeho potlačená přání a obavy. Jistě nemusím zdůrazňovat, že takto zaskočený experimentátor z toho obvykle má pramalou radost. (Český hermetik Oldřich Eliáš trpěl přehnaným strachem z infekčních chorob a také na infekční chorobu zemřel.)

I když se člověk sotva dokáže zbavit všech svých slabých stránek, měl by o nich alespoň vědět. Velkým pomocníkem mu může být psychoanalýza.
Mnoho studentů magie upouští od jejího praktikování ne proto, že by neměli žádné výsledky, ale proto, že se jim nedaří udržet tyto výsledky pod kontrolou.

Na různá rizika spojená s magickou praxí jsem tu a tam upozornil už dříve, přesto bych zde ještě chtěl souborněji pojednat alespoň o těch nebezpečich, která si zaslouží zvláštní pozornost.


Zpětný odraz

Smutně proslulým a všem magikům známým jevem je tzv. zpětný odraz, který může nastat po operacích jak mentální, tak i rituální magie. Někdy se vysvětluje tim, že magický akt je vlastně porušením rovnováhy Universa, které má tendenci takto narušenou rovnováhu obnovit. Aby se někde něco mohlo postavit, je třeba někde jinde něco zbourat, přičemž stavění může předcházet bourání. Jak vidět, existuje zde analogie s fyzikálním zákonem zachování hmoty a energie.

Celý problém je ovšem mnohem subtilnější. Takto chápaný zpětný odraz je cena, kterou musí magik zaplatit za své úspěchy. Manifestuje se jako nepříjemnost či nehoda, která potká magika brzy po provedené operaci, ale v krajním případě může mít podobu i celé série osudových ran, které postihnou magika nebo osoby jemu blízké, a může trvat celá léta, než se síla odrazu úplně vyčerpá. Někdy může mezi magickou operací a zpětným odrazem vzniknout i jistá časová prodleva, ale obecně lze říci, že se zpětný odraz realizuje nejpozději do dvou až tří let.
Názornou ukázkou zpětného odrazu je historka, kterou mi vyprávěl jistý hermetik. Opravoval právě střechu svého domu, když se začalo schylovat k bouřce. Magik nechtěl mít doma promáčené stropy a tak mraky rozehnal. K velkému překvapení řemeslníků z deště nic nebylo. O pár dní později byl dotyčný zastižen nečekaným prudkým lijákem a promokl až na kůži.

Existují však i méně žertovné příklady. Známý „čarodějník“ Alexander Sanders (nar. 1929) používal magii k získání peněz a sexuálních úspěchů. Zpočátku všechno klapalo. Potom ale jeho přítelkyně spáchala sebevraždu a krátce nato pomřeli členové jeho rodiny na rakovinu.
Bezprostřední významová souvislost mezi povahou a cilem magické operace a podobou zpětného odrazu nemusí být vždy zcela zřejmá. Kdysi jsem provedl jistou magickou operaci, jejíž výsledek, jak jsem později zjistil, sedostavil v průběhu několika hodin. Následující noci se pak zřítila část zdi, na niž jsem měl výhled z okna svého bytu. Zborcení zdi nemělo žádnou logickou souvislost s cílem operace, nicméně lze uvažovat o souvislosti symbolické: byla to jedna z mála operací destruktivního charakteru, které jsem v životě uskutečnil. Zřícení zdi mi rozhodně nijak neuškodilo. V zájmu objektivity musím dodat, že zeď byla značně zchátralá. Její pád bezprostředně po provedení magické operace mohla být náhoda. Pokud však člověk magicky operuje, tak se mu takovéto náhody stávají. Neoperuje-li, nestávají se.

Zajímavý je projev zpětného odrazu v podobě série nepříjemných událostí, kdy intenzita jednotlivých „vln“ může, ale nemusí, vykazovat sestupný charakter. Sériový zpětný odraz, který zakusil jeden slovutný český hermetik, byl zakončen událostí, kterou lze vskutku označit za „šlehačku na dortu“: magika pozvracel ve vlaku opilec.


Vysvětlení zpětného odrazu podává v Lexikonu magie M. Nakonečný:

Hlavním nástrojem magie je ,plastický prostředník, astrál. Magickým aktem se z astrálního světla vytváří bytost, jejíž činnost je usměrňována na určité účinky v pláni fyzického světa. Působí se přitom na astrál objektu. Celé toto dění můžeme chápat jako proces, jehož subjektem je operatér, který za použití své imaginace a vůle, jakož i pantaklů, formulí a úkonů kondenzuje astrální energii do určitého útvaru, který se v určitém okamžiku vybíjí v zamýšleném účinku.

Nedojde-li v důsledku nějaké překážky nebo chyby v proceduře k vybití tohoto astrálního útvaru, obracejí se připravované účinky proti subjektu tohoto procesu, tj . proti operatéru samému. Takový deviovaný účinek se pak nazývá zpětný odraz a má povahu realizace původního záměru, ale nikoli na zamýšleném objektu, nýbrž na operatéru samém.

V černé magii, kde se obvykle pracuje ke zničení někoho, nebo k jeho poškození, má zpětný odraz různé formy destrukce, týkající se osobnosti, existence, majetku atd. operatéra. Relativně neškodný je zpětný odraz jedině při milostném očarovávání. Podstatou zpětného odrazu je tedy vybití astrální energie, která se jakoby vrací zpět k tomu, kdo jí dal formu dynamického útvaru (bytosti), a vykazuje u svého tvůrce tytéž účinky, které měla vykázat u objektu, na nějž byla původně nasměrována. Tyto astrální energetické útvary jsou bytosti v pravém slova smyslu a zpětný odraz je analogický případu, kdy se špatně vycvičený útočný pes na povel vrhne na svého pána místo na objekt, který je mu určen.

V komunikaci s různými třídami ,duchů‘ se operatér-mág chrání magickým kruhem před možnou přímou agresí evokovaných sil, avšak kruh poskytuje jen ochranu aktuální a nemůže vykompenzovat hrubé chyby, které plynou z nesplnění ostatních podmínek magické praxe. Evokovaný démon nemůže překročit správně narýsovaný magický kruh, ale může evokatéra sužovat různými útrapami a ,osudovými ranami‘, byl-li např. špatně odeslán. Ke zpětnému odrazu může také dojít tehdy, když se oběť černomagické operace určitým způsobem chrání, protože útok vytuší nebo předpokládá.

Toto vysvětlení pokládám rozhodně za přijatelnější, než chápat zpětný odraz jako „trest“ za porušení předzjednané harmonie“, kterážto koncepce je ostatně i íilosoíicky neudržitelná. Universum je sice svým způsobem v rovnováze, jedná se však o stav dynamické rovnováhy, jíž je inherentní neustálá změna a pohyb. Člověk pracuje magicky i zcela bezděčně. Každý čin je, přísně vzato, magickým činem. Dokonce i to, že lidstvo denně cpe prostřednictvím rozhlasových a televizních vln, o internetu ani nemluvě, do astrálu různé hlouposti, lze nahlížet jako magický akt, který má své hrubohmotné důsledky.

Kdyby se člověk měl magických aktivit zdržet, byl by stvořen tak, aby jich nebyl schopen, ba nebyl by asi stvořen vůbec, alespoň ne jako bytost nadaná svobodnou vůlí. Svobodná vůle, která byla ve svých důsledcích příčinou Adamova pádu, je i nástrojem jeho opětovně reintegrace, jejíž aktivní formu představuje magie a pasivní formu mystika.

Abych celou věc ještě více zkomplikoval, musím se zde zmínit také o otázce karmy. Praxe totiž ukazuje, že někteří magikové jsou ke zpětnému odrazu „náchylní“ více a někteří méně, což lze vysvětlit různými karmickými dispozicemi jednotlivce. Zdá se, že i zde platí úsloví, že quod licet Iovi, non licet bovi. F. Kujath však tento „magický axiom“ zpochybňuje a tvrdí, že karma působí jenom tedy, když na ni člověk věří. Příčinou dispozic ke zpětnému odrazu by pak nebyla karmická zátěž z minulých životů a konkrétni zpětný odraz by nebyl vyrovnáním karmického břemene vzniklého „zlým“ magickým skutkem, ale pouze materializovaným důsledkem falešné představy a víry, že člověk musí být za takové skutky nebo skutek potrestán, přičemž příčinu tohoto důsledku by v astrálu vytvořil samotný magik svým chybným přistupem.*)

*) Vliv karmy každopádně nelze přeceňovat a vůbec už nelze se na něj vymlouvat. Karma – funguje-li – funguje jen jako pozadí konkrétních činů v konkrétnim životě. Dejme tomu, že magika někdo okradl nebo obelhal. Magik si rozhodně nemusí povzdechnout, že „on už prostě má takovou karmu“, ale je v tomto případě oprávněn – nelze-li nápravu zjednat jinak – dát průchod spravedlnosti magickou cestou, avšak pouze za předpokladu, že on sám nelže ani nekrade. Pokud se ale sám takto prohřešuje proti svým bližním a navzdory tomu se mylně domnívá, že za těchto podmínek může sáhnout k magickým prostředkům, pak buď neuspěje nebo zaznamená zpětný odraz.

Osobně se domnívám, že problém zpětného odrazu úzce souvisí s otázkou prozřetelnosti. Veškeré dění v tomto světě je řízeno třemi „sudičkami“:

Vůli
Osudem a

Prozřetelností,

přičemž vůle a osud jsou reciproční (čím slabší má člověk vůli, tím více je ve vleku osudových nutností), zatímco prozřetelnost představuje korekční nástroj, jímž se uskutečňuje Boží plán.

Klíčovým problémem každého člověka je pochopit svoji úlohu v Božím plánu a v důsledku toho jednat v souladu s prozřetelností. Crowley v této souvislosti hovořil o poznání své Pravé Vůle a ty, kteří svoji Pravou Vůli poznali, přirovnával ke hvězdám, jež se pohybují po svých drahách v souladu s gravitačními zákony vesmíru. Pokud se toto člověku podaří, nemusí se bát žádných zpětných odrazů. Tomu, kdo koná svoji Pravou Vůli (tj. jedná v souladu s prozřetelností), nic a nikdo neodolá, tvrdil Crowley. Není to sice snadné, ale chybami se člověk učí. Jde však o to, aby za své zkušenosti nemusel příliš draze platit. Při orientaci v tomto směru mohou magikovi v jednotlivých konkrétních případech mnoho napovědět různé divinační metody (tarot, geomancie, I-ťing aj.).

V praxi je však třeba smířit se s tím, že někdy se magik zpětnému odrazu nevyhne. Generacemi magiků byly proto vyvinuty způsoby, jak se v těchto případech chránit. Jistou ochranu poskytují amulety a různé speciální úkony a předměty, např. modlitba, vykuřování, použití pentagramu, užití svěcené vody, dřevěného uhlí nebo čelenky s kovovými hroty atd. Zvláště rafinovaným postupem je provedení tzv. dvojího rituálu, jehož cílem je odvrácení magického vlivu na náhradní objekt. Žádný z těchto prostředků ale neposkytuje stoprocentní ochranu.


Smysl a cíl evokace

Evokace a invokace 
jsou dvě základní rituálně-magické techniky, pomocí nichž vstupuje magik do kontaktu s transempirickými entitami.

Při evokaci operatér entity vyzývá, aby se mu zjevily, nebo je k tomu i nutí, přičemž se zpravidla odvolává na „vyšší autoritu“.

Při invokaci je zdvořile zve, vzývá, případně se s nimi identifikuje.

Obecně lze říci, že předmětem evokace bývají obvykle démonické inteligence, zatímco invokační postupy se používají tehdy, spadá-li volaná entita do ranku géniů.

Magik se nemusí evokativní magii zabývat přímo trvale, musí být však schopen, jestliže to nutnost vyžaduje, úspěšně ovládat také tyto techniky, píše F. Bardon.


Každá evokace musí mít pádný důvod:

Evokovat ducha je umění vniknout v ideu tohoto ducha. Povzneseme-li se na jeho úroveň, strhneme ducha k sobě a on nám bude sloužit. Neuvčiníme-li tak, strhne nás on a my budeme otročit jemu. Vyvolávání nechť je vždy odůvodněno a nechť vždy sloužídobrému účelu. Jinak je evokace šílený výkon, nebezpečný rozumu a zdraví. Chcemeli evokovat z pouhé zvědavosti, abychom něco viděli, předem se připravme na neúspěch a zbytečnou námahu. (E. Levi)

Správně provedená evokace vede k dosažení určitých vizí a ke komunikaci s těmito vizemi. O povaze těchto vizí je samozřejmě možné diskutovat, jak jsem uvedl v pojednání o konceptech magie. Odpověď na otázku, zda evokované entity jsou projekcí operatérova nevědomí (tedy zda jsou jakýmisi personifikovanými komplexy) nebo zda mají vlastní podstatu, má podobně janusovskou tvář, jako odpověď moderní fyziky na otázku po podstatě světla.

Stejně jako má světlo současně povahu vlnění i povahu korpuskulární, tak i démonologické fenomény je nutno chápat psychologicky jako archetypy kolektivního nevědomí, a zároveň i tradičně jako zvláštní, nezávisle existující entity. Uplatňovat pouze jedno z těchto hledisek by bylo zavádějící a mohlo by vést i k nedorozuměním a omylům ve vlastní evokační praxi.

Současnému člověku je ovšem bližší první hledisko a přiklání se k němu i většina autorů soudobé okultní literatury, poučených Jungovou analytickou psychologií. Zatímco středověký magik evokoval např. démona lásky Anaela, komunikuje moderní operatér s animou či s personifikovaným libidem.


Toto dilema pěkně charakterizoval A. Crowley:

Když říkáme, že Nachiel je solární inteligencí, nemyslíme tím, že žije na Slunci, ale pouze že spadá do určitého ranku a má určitý charakter; a ačkoliv jej chceme invokovat, naprosto tím nemíníme, že existuje ve stejném slova smyslu jako existuje náš řezník.


D. Tyson o kontahu s duchovními bytostmi piše:

Důležitá část rituální magie zahrnuje komunikaci s duchy, neinkarnovanými entitami, které vykazují jisté sebevědomí a určitý stupeň schopnosti nezávisle jednat v rámci své vlastní sféry. Jsou to tzv. duchové, andělé, elementálové, inkubové, démoni, bohové a množství dalších. V jádru jsou to jednoduché spirituální podstaty, které mohou přijímat různé formy, v nichž se jeví lidské mysli.

Tento zkušený praktik dále říká:

Duchové komunikuji s lidským vědomím skrze mysl přímým působením na vnímání, obcházejíce fyzické smyslové orgány. Jeví se lidskému vědomi ve formách, které je naše mysl schopna uchopit zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chuti. Kdyby nepoužívali tyto smyslové cesty, nebyli bychom si vědomi jejich existence, vyjma náznaků, které jsme schopni získat z jejich jednání. Vidět nebo slyšet ducha je stejné jako vidět nebo slyšte nějakou hmotnou věc. Duchové jsou naprosto skuteční, proniknou-li touto metamorfózou smyslů do vědomí. Cítíte-li, že se vás duch dotýká, je to skutečný pocit na pokožce a ve vaší mysli není žádná pochybnost, zda jste něco cítili nebo ne. Nicméně způsob, jakým vnímáme ducha, se obvykle liší od vnímání hmotných předmětů.

Duchové mají často nedokonalou kontrolu nad smysly osoby, které se zjevují. Mohou se zraku jevit jako éterické, průsvitné zjevy. Tito duchové se pohybují velkou rychlostí. Jejich podoby se každou chvíli mění. Dotek tohoto typu duchů odnímá teplo z povrchu pokožky a je velmi jemný. Pozoruhodně se podobá lehkému vánku a ti, co s nim maji zkušenost, jej takto často popisují. Tito duchové se ve skutečnosti nepohybují ve vzduchu – tento dojem vyvolávají jen jejich dotyky.

Duchové jsou schopni dotýkat se lidské bytosti uvnitř těla stejně dobře jako na povrchu těla. Já sám jsem učinil zajímavou zkušenost s pocitem, že se mě duch dotýká u srdce, což vyvolalo dočasnou nepravidelnost v jeho rytmu. Pocit dotyků na tom či onom vnitřním orgánu je jasný a nepochybný.

Z dalších fyzických efektů těsného kontaktu s duchy je třeba uvést, že takový kontakt často způsobuje prudké zvýšení krevního tlaku, které se projevuje zrudnutím v obličeji a zvoněním v uších. Stávalo se to i šéfovi Golden Dawn Mathersovi, když byl v kontaktu s Tajnými vůdci. Mathers popisuje, že při vyšší intenzitě snadno docházelo ke krvácení z nosu a z uší. Sám nemám zkušenost s vnějším krvácením, ale zvýšení tlaku je obvyklé. Jíným důsledkem tohoto kontaktu jsou dýchací obtíže. Mám velmi mírný sklon k astmatu. Za normálních podmínek se skoro nikdy neprojevuje, ale při fyzickém kontaktu s duchy je náhle patrný. Zmíňuji se o tom proto, že A. Crowley byl v dospělém věku sužován astmatem, jemuž čelil drogami. Osobně jsem přesvědčen, že tyto astmatické stavy byly důsledkem jeho intenzivní magické práce. Mnoho studentů magie se mylně domnívá, že duchové jsou čistě mentální jevy, které existují pouze v představách. Vjemy duchů však mohou být velmi reálné .“ (Zkráceno a upraveno)

Regardie v této souvislosti hovoří o snech v bdělém stavu a poukazuje na značnou excitaci, k níž u magika v průběhu rituálu dochází. Ideje vyjádřené slovem, obrazem a gestem mocně působí na magikovu imaginaci a jsou s to navodit změněný stav vědomí, potřebný pro vznik vize: dochází k jakémusi „přepnutí“, které operatérovi umožní vnímat „obsahy nevědomí“. Toto přepnul ti však musí být přísně kontrolováno a regulováno použitím symbolů, jež se vztahují právě k těm nevědomým obsahům, s nimiž si magik přeje komunikovat.
Z knihy MAGIE od Josefa VESELÉHO doplnil a upravil Artemius

 Magická evokace je poměrně drastickou metodou, která slouží k navození změněného stavu vědomí, v němž je magik schopen komunikovat s transempirickými entitami „tváří v tvář“ na hmotné úrovni.

V moderní magii lze pozorovat určitý ústup od evokačnich praktik, a to hlavně ve prospěch nenásilnějších“ postupů invokačních. Dále pak je preferován astrální nebo mentální kontakt s transempirickými entitami, který je bezpečnější a po technické stránce jednodušší.

Např. D. Fortuneová konstatuje, že se magikové s výjimkou speciálních výzkumných experimentů spokojují s komunikaci s transempirickými entitami na astrální rovině, což jim pro obvyklé účely slouží stejně dobře jako tradiční evokace, ne-li dokonce lépe, neboť kontakt s duchovními bytostmi takto probíhá v prostředí, které odpovídá jejich povaze, zatímco přinucení entity k tomu, aby se viditelně manifestovala na hrubohmotné rovině, představuje určité omezení její aktivity.

S tímto tvrzením lze do jisté míry souhlasit. Přesto se však domnívám, že klasické evokační techniky na významu nijak neztrácejí, jelikož praktická zkušenost tohoto druhu umožňuje magikovi později správně rozlišovat skutečné astrální vize od klamných obrazů, které mu někdy předkládá jeho osobní nevědomí.

Evokační rituály jsem již popsal jinde. Zde předkládám čtenářům ještě mnou upravené schéma Konstantinova evokačního rituálu, který je jakýmsi kompromisem mezi klasickými evokačními a moderními, čistě astrálními metodami.

Obdobný postup, který v současné evokační magii představuje nejžhavější novinku, používá i Donald M. Kraig.

Pokud se týká tradičních evokačních rituálů, odkazuji čtenáře např. na svoji knihu Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovskě magie, kde je vše podrobně popsáno, a samozřejmě i na rozsáhlou grimoárovou literaturu, kterou jsem se alespoň zčásti pokusil zmapovat ve Slavných grimoárech minulosti. Byl bych rád, kdyby se čtenáři nad jednotlivými evokačními postupy zamysleli. Všechny tyto metody jsou v principu stejně, ale v četných jednotlivostech se liší. Vyplývá z toho, že žádné „zaručeně a jedině správné“ postupy v magii neexistují. Poučení čtenáři by už měli vědět, proč tomu tak je.


Schéma evokačního rituálu podle Konstantinose

1. Připravte magickou oratoř a vše potřebné (magický kruh, trojúhelník zjevů, pečeť volaného ducha, kadidelnici a vhodné kuřidlo, magickou svítilnu s filtrem v odpovídající barvě, zaklínači formuli, pantakl, magický meč (nebo hůl) a roucho, magický oltář, magické zrcadlo atd.
2. Proveďte příslušný zahajovací rituál.
3. Ducha volejte čelem k jemu odpovídající světové straně. Magický meč nebo hůl berte vždy do pravé ruky. Jedna pečeť ducha leží v trojúhelník ku zjevů, druhou bere magik do levé ruky.
4. Soustřeďte se na signaturu volané entity a v duchu několikrát opakujte její jméno.
5. Intonujte zaklínači formuli včetně odpovídajících Božích jmen.
6. Opět se koncentrujte na signaturu ducha a znovu ho několikrát v myš-lenkách volejte jeho jménem.
7. Položte pečeť ducha pod magické zrcadlo a hleďte do zrcadla, které v tomto případě slouží jako vstupní brána do astrálu.
8. Uchopte sigilum do levé ruky a meč nebo hůl do pravé ruky. Takto vyzbrojeni pronikněte do astrální sféry, která odpovídá volané bytosti.
9. Když se tak stalo, intonujte odpovídající Boží jméno. Pak entitu, kterou jste zaklínali, prostě zavolejte jménem.
10. Jakmile se vám entita ukáže, opakujte v mysli její jméno, vraťte se do svého fyzického těla a znovu opakujte se zavřenýma očima její jméno.
11. Jakmile cítíte, že jste získali plnou kontrolu nad svým fyzickým tělem, začněte opakovat jméno entity nahlas a pomalu otevřete oči. V dýmu vystupujícím z kadidelnice spatříte volanou entitu.
12. Když se entita takto manifestovala, zeptejte se jí na jméno. S velkou pravděpodobností jde skutečně o ducha, kterého jste volali, ale jistota je jistota. Pokud duch potvrdí svoji totožnost, pokračujte bodem „13“. Přišel-li jiný duch, než jakého jste volali, můžete se ho případně na něco zeptat nebo je ho možno rovnou zapudit.
13. Vyzvěte ducha, aby vám sdělil svoji hodnost a aby přísahal na svoji pečeť.
14. Je-li vše v pořádku, můžete entitu přijmout obvyklou formulí.
15. Následuje konverzace s duchem. Evokatér si s ním při této příležitosti může dohodnout způsob neformálního kontaktu do budoucna.
16. Když jste zjistili, že entita je schopná splnit vaše přání, dejte jí co nej-přesněji formulovaný příkaz.
17. Poté, co duch zodpoví vaše dotazy nebo slíbí vyplnit vaše přání, formál-ně jej propusťte za použití odpovídajících Božích jmen.
18. Když duch zmizí, zabalte jeho pečeť do černého hedvábí.
19. Proveďte příslušný ukončovací rituál.
20. Zaznamenejte průběh operace do svého magického deníku, ale teprve tehdy, když jste se zcela vrátili do běžného stavu vědomí.
MAGIE pro pokročilé
, Josef VESELÝ


Devadesát protigéniu venušskej sféry

Bardonův systém magického výcviku, jak je podán v jeho Bráně k opravdovému zasvěcení, je jedním z nejlepších výcvikových programů svého druhu, a nutně vede k probuzení magických schopností, případně k jejich enormnímu zesílení. Má však jeden zajímavý vedlejší účinek. Ti, kteří podle Bardonových návodů dlouhodobě pracují, se vyznačují určitým druhem „svatosti“. Osobnost adepta je zde formována k obrazu jakéhosi mravního ideálu, který rozhodně není špatný, byť mně osobně příliš neimponuje. Ten, kdo má zkušenost s bardonovskými pozitivními inteligencemí, si jistě povšiml, že tito duchové magikovi velmi rádi drží kázání o tom, co má a co nemá člověk dělat, a jak si má nebo nemá v životě počínat. Magik je takto trvale školen a metodicky veden k etickým výšinám. Co mám na mysli, je patrné z některých Bardonových výroků, např. že magik je skromný a vždy ochoten přispět lidstvu na pomoc“, atd.

Dříve jsem si myslel, že jde o pózu, do níž se Bardon záměrně stylizoval. Nyní jsem však přesvědčen o tom, že o žádnou pózu nešlo: Bardon takový opravdu byl, a byl takový hlavně proto, že praktikoval magický systém, který k takovýmto postojům vede. Tyto postoje – a to je v tomto kontextu důležité – pak činí člověka způsobilým pracovat i s protigénii, aniž by pro magika taková činnost představovala nějaké nebezpečí.

Naproti tomu operatér, který Bardonovou školou neprošel a důkladně nevstřebal celou jeho nauku včetně příslušných mravních postojů, se při práci s protigénii může šeredně spálit. Volá-li protigénia nějaký hlupák nebo lump*),

*) Ne, nehodlám zde jmenovat konkrétně; některým osobám při spatření výše uvedené hvězdičky zatrnulo úplně zbytečně; chci jen upřesnit, že zde mám na mysli nedostatečně intelektuálně nebo morálně vyspělé jedince.

může se velmi zklamat v předpokladu, že mu příslušný protigénius bude nakloněn, nebo že bude ochoten mu vyhovět. Daleko pravděpodobněji se mu přihodí, že volaná entita nejen že jeho přání nesplní, nýbrž místo toho dá jednu přes kokos jemu samému, jako by tím chtěla říci: Tady máš na pamětnou, mizero, abys příště neotravoval. Jde o zajímavý specifický rys Bardonova pracovního modelu.
Z uvedeného vyplývá, že práce s protigénii je nebezpečná hlavně pro ty, kteří, chtějíce škodit druhým, sami na sebe přivolávají odplatu. Osobně si myslím, že je to svým způsobem spravedlivé. Nikoho, jak známo, nelze chránit před následky jeho vlastní blbosti (a zloby).

Ale ani zde riziko, že člověk přijde k úhoně, není nijak závratné. Důvodem je to, že rituálně uchopit spirituální inteligence je prakticky schopno jen velmi málo lidí. Dokládá to následující skutečnost.

Jednu z nejvyšších magických potenci v Bardonově systému vykazují merkurští géniové – a protigéniové. (Nebudu zde řešit otázku, proč tomu tak je; nad tím se čtenáři budouli chtít mohou zamyslet sami.)

Signatury merkurských géniů i protigéniů zveřejnil F. Kabelák roku 1940 v Knize tajemství velikého šému, která vyšla jako přísně soukromý rukopis v počtu deseti exemplářů. Reprint tohoto díla vydalo v roce 1998 brněnské nakladatelství Horus. Přesto nevím ani o jediném případu, že by zveřejnění signatur merkurských protigéniů někomu ublížilo. Domnívám se, že to dostatečně pádně dokazuje zbytečnost a směšnost jakýchkoli obav.

Jediným, kdo byl tímto činem poškozen, je majitel nakladatelství Horus, který doufal, že se kniha rychle prodá, čímž by se pokryly výrobní náklady. Místo toho se však prodalo jen pár kusů této zcela ojedinělé publikace. Tato skutečnost nad jiné výmluvně vypovídá o tom, kolik je u nás skutečných zájemců o ceremoniální magii. Už jsem o této věci psal jinde, ale znovu ji zde připomínám, neboť komerční neúspěch zmíněného Kabelákova díla je největší ostudou české porevoluční hermetické scény.

Zde zveřejněné signatury protigéniů venušské sféry pocházejí z dílny Quintscherova řádu Adonistů (tam aspoň podle dosavadních výzkumů všechny stopy končí), odkud je získal F. Kabelák. Od Kabeláka se tyto obrazce dostaly k dalším osobám a nakonec doputovaly až ke mně. Nyní poprvé vycházejí tiskem. Z technických důvodů nikoli barevně. V rukopise jsou signatury 1 až 74 včetně nakresleny modře, zbývající signatury jsou červené. Podoby a kompetence jednotlivých entit zjistil jeden můj kolega, který experimentům s tímto segmentem Bardonova pracovního modelu věnoval několik měsíců času. Praktický užitek ze zveřejnění těchto informací je mizivý. O to větší je však jejich přínos noetický. Alespoň podle mého názoru.

Venušský klifot patří vedle klifotu jupiterského k nejzajímavějším negativním sférám. Je někdy až úchvatné sledovat, jak se vlastnosti těchto dvou „dobrých“ planet tradiční astrologie ve svých klifotických podobách podivně deformují. Negativní Venuše vykazuje podle mých zkušeností dva hlavní charakteristické rysy: obscénnost a jakousi „ponurou přeslazenost.

Abych mohl podat popis svých astrálních výletů do těchto sfér, musel bych buď sáhnout k literárnímu stylu dekadentů 19. století, nebo psát pornografii. Protože ani jednu z těchto literárních forem neovládám, odkazuji čtenáře na literární, ale i filmová díla jiných autorů, která byla do značné míry inspirována venušských klifotem.

V literatuře najdeme vliv venušského klifotu (v tomto případě ovšem reflektovaný) třeba v Huysmansově románu Naruby. Oblastí, kde se negativní Venuše prosazuje zvláště markantně, je literatura pornografická. Dobrým příkladem inspirace venušským klifotem je známý Clelandův román Fanny Hillová.

Naproti tomu díla markýze de Sade nejsou v tomto ohledu právě stylově čistá, jakkoli i zde vliv negativní Venuše samozřejmě najdeme. Do značné míry se tu totiž uplatňuje také negativní Merkur (četné filosofické či filosofující pasáže). Venušští protigéniové se nepochybně vyřádili i při inspiraci Francesca Colonny, který v 16. století sepsal mysticko-erotický román Hypnerotomachie. Toto dílo lze číst i jako jakýsi druh alchymistické pornografie. (…)

Přikročme nyní k charakteristice devadesáti „přednostů“ venušské protisféry. Předávám slovo svému kolegovi Malívovi, který nejprve popisuje svůj vstup do zóny negativní Venuše a dále podává přehled podob*) a kompetencí**) jednotlivých zde bytujících entit.

*) Ne všechny entity byly ochotné ukázat se v antropomorfní podobě; některé nabídly jen korespondující symbolickou vizi. Je zajimavé, že variabilita podob venušských protigéniů je mnohem větší než v případě géniů. Návštěvník pozitivní venušské sféry má vesměs pocit, že se ocitl na srazu uchazeček o titul královny krásy. (Mimochodem, počítačové retušování drobných kosmetických nedostatků na fotografiích modelek a časopisových děv spadá do vedlejší kompetence jednoho z venušských géniů) Volba královen krásy je mocným invokačním rituálem pozitivních venušských sil. Naproti tomu striptýz vykazuje některé rysy klifotickě a může se zvrhnout až ve vampyrickou praktiku. Magicky nadaná striptěrka dokáže muže pěkně energeticky „vycucnout“. Člověk totiž uvolňuje energii nejen při afektu (hlavně při strachu), ale i při sexuálním vzrušení. To je důvodem, proč upíři přijímají buď hrůzostrašnou nebo sexuálně přitažlivou podobu.

**) Někteří z čtenářů budou možná zklamáni tím, že zde nenajdou kompletní přehled sexuálních perverzí a jejich přiřazení jednotlivým venušským protigéniům. V mnoha případech jsou totiž tyto perverze pouze vedlejšími kompetencemi těchto entit. Tam, kde se jedná o hlavní kompetenci, je to samozřejmě uvedeno. V některých případech jsem vedlejší kompetenci tohoto typu doplnil, pokud jsem na ní byl entitou speciálně upozorněn. Vycházím z toho, že cílem tohoto pojednání je zmapovat venušskou protisfěru, a nikoli sloužit jako příručka okultní sexuální patologie.


Brána a vstupní symboly

POZNÁMKA: príklady klifotických (záporných) bytostí sem dávam preto, aby si pochopil, že za všetkými „detailmi“ fyzického života stoja nejaké tie inteligencie alebo ináč povedané, vedomie niekoho z extrovertnej oblasti. Či pritom ide o detaily alebo nie, rozhodujú len tvoje emócie a vášne, ktoré sa ako tvoji vnútorní démoni a larvy, s vlastným pudom sebazáchovy identifikujú a ovládajú ťa. A práve tieto bytostí ti spôsobujú obsesie v podobe začarovaného kruhu závislostí a pripútaností, a v horšom prípade posesiu. Táto cesta býva síce ružami vystlaná, z ktorých však napokon pocítiš len ich tŕnie, a to ako počas života vo fyzickom tele tak aj už mimo neho. V inom slova zmysle ide o tzv. Modrofúza, ktorý nato, aby ťa na poli duchovna porazil, urobí všetko možné, vrátane upísania sa „Diablovi“.

Varujem záujemcov o evokácie, že zlákať sa k privolávaniu nielen tu uvedených záporných existencií kvôli dokázaniu si niečoho, čo samé osebe taktiež náleží do jednej z kompetencii príslušného démona, povedie tou najkratšou možnou cestou rovno do raja, kde ťa privítajú anjeli s rohami a kopýtkami. Preto sa nauč najprv evokovať pozitívne inteligencie a až potom tie ostatné.

Aj súčasný okultista Josef Veselý spomína, že ak démonov evokuje nejaký blbec, hulvát alebo niekto s nabubralým egom, démon si ho jeho vlastným, hoci aj viac sofistikovaným spôsobom, napokon podá k obedu. Takže, lidé, bděte!

Brána sama je spirálovitý útvar, který se otáčí nebo spíš víří. Tato brána je zasazena do pevné šedé struktury, jakoby jakési stěny. Vlastni bránu tvoří mlhovitá, průsvitná látka či kouř, opar nebo dým, světle prosvítající vnitřní září. Představte si mlhovinu velikosti lidské postavy, ne však statickou, nýbrž naprosto autonomní dynamický útvar s vlastni ,,inteligenci“. Je to ale zároveň i svého druhu opona, ktera kryje vstup do teto sféry. Nad ní je umístěn tento symbol:

WEB_KLIFOT_01

Okolo této brány či vchodu se něco pohybuje. Je to vnímatelné, ale natolik malé, že to nelze identifikovat. Rozhodně je to živé. Vypadá to jako malý, černý a přitom zároveň pestrobarevný hmyz. Tohoto „astrálního hmyzu“ zde není mnoho, ale je čilý. Je spíš zvědavý, než aby škodil.

Když pomyslím na vstup, prostor nad bránou na oné výše zmíněné šedé kompaktní ploše či zdi se promění v ženskou postavu, charakteristickou pro Venuši. Napadá mně, jestli jsem připraven, co z toho mám, a zda opravdu toužím po tajemství této sféry atd.

Bytost se jmenuje ARMASAVARA. Vypadá jako princezna z pohádky, ale na hlavě má dvě tykadla. Je to nějaký kód nebo klíč. Najednou mám tyto tečkovité polokruhy na vzhůru obrácených dlaních a to mě prý opravňuje ke vstupu.*) Zachycuji myšlenku, že tím prošel každý mag.

WEB_KLIFOT_02

Náhle je vše čisté a průhledné, nicméně s tmavým pozadím. Vnímám postavy a mohu je volat podle jejich signatur a jmen:

*) Při četbě dalšího textu se čtenář možná pozastaví nad tím, že ve výčtu kompetene cí venušských protigéniů chybí prostituce. Nechybí. Patronkou prostituce kultovní i profánní je právě ARMASAVARA, „nultá“ entita této sféry. Vstupní kód svou podobou symbolizuje mince, které je třeba ženě za její služby zaplatit. Magikův průnik do této sféry může mít totiž i poněkud jiný průběh, než jak to popisuje můj slušný a mravně vyspělý kolega. Zajímavá je také symbolika tykadel. To však ponechávám k zamyšlení hloubavějším čtenářům. (Poznámka J. V.)

3. OLIME

Signatura:

WEB_KLIFOT_03

Podoba: Pro změnu vertikální skvrna, velmi amorfní, stále se rozbíhajicí a sbíhající, v základním tvaru asi jako květ macešky, mnoho ramen, něco jako oči a ústa, zelená barva vlevo.

Kompetence: V maximální možné míře protlačit do duše touhu po požitcích. Otrávit, nasáknout, vybičovat lásku a sex až na maximum. V konečném důsledku uštvat a zničit.

4. OFOH

Signatura:

WEB_KLIFOT_04

Podoba: Velká ženská ňadra s výraznými bradavkami (zdroj komunikace) viděná zespodu; v našem světě velikost č. 8 (dle sdělení tohoto génia).

Kompetence: Tělesný dotyk při sexu, mystérium dechu při orgasmu, Splynutí v „jedno tělo“, rozkoš z příjemného „tření“.
(Malívova poznámka: Třením ženy od boků přes podpaždí nahoru – jen a pouze nahoru – ji prý muž nabíji k maximálnímu orgasmu. Měla by mít přitom sepnuté ruce. Je nahá, klečí na kolenou a opírá se o paty. Muž je před ní.)

11. OLIMAR

Signatura:

WEB_SIGNATURY_OLIMAR

Podoba: Obličej jakoby na dně nějaké misky nebo talíře, jehož stěny jsou tvořeny jehlanovitými kostmi.

Kompetence:Má dáti, nemá dáti. . .“ (rozvažuje žena)
I erotické a smyslové zážitky se počitají do karmy. Poskytl-li jeden člověk druhému nějakou smyslovou rozkoš, vzniká vazba, dluh, který se musí vrátit. Vyrovnání karmy na této rovině má na starosti OLIMAR.

15. OLEMEN

Signatura:

WEB_SIGNATURY_OLEMEN

Podoba: Silně horizontálně protáhlá, poživačná, nafouklá tvář typického hospodského povaleče, smyslníka a požitkáře, který se neštítí ničeho.

Kompetence: „Dostaneš strach, až uvidíš, čeho jsem schopen.“ Vzrušeni orgií. sadomasochismus, krev a řezné rány, bičování – vše spojené se sexuální slasti.

16. ARIA

Signatura:

WEB_SIGNATURY_ARIA

Podoba: Holubice s lidskou hlavou.

Kompetence: Anální otvor, praktiky análního sexu a vzrušení související s touto oblastí. Výkaly.

25. ASASA

Signatura:

WEB_SIGNATURY_ASASA
Podoba: Kulhající mrzák s velkou bílou hlavou a s páskou přes jedno oko.

Kompetence: Deformace těl a deformace myslí. Je vždy přítomen autonehodám.

33. ISOFIT

Signatura:

WEB_SIGNATURY_ISOFIT

Podoba: Velký tlustý červ s kroužkovitým tělem, zašpičatělým na konci i na začátku.

Kompetence: Hledat potěšení tam, kde to není na místě, jako třeba v zaměstnání. Svádění kolegů a kolegyň v práci (sexuální harašení). Zanedbávání rodičovských povinností kvůli užívání si života.

42. ILOR

Signatura:

WEB_SIGNATURY_ILOR

Podoba: Koule s chapadly, na jejichž konečkách jsou oči.

Kompetence: Partnerské svazky, manželství, svatby a rituály sloužící ke spojení žen a mužů, avšak v negativním aspektu zmaření. Rozvody, rozchody a veškeré problémy s tím spojené.

47. ODOLIA

Signatura:

WEB_SIGNATURY_ODOLIA

Podoba: Krásná dívka (panna) s dlouhými blond vlasy. Má na sobě honosné lesklé, asi hedvábné šaty, které se na hrudníku trochu „vlní“.

Kompetence: Říká: „Má moc nad muži je nepředstavitelná, to já denně svádím muže k pohledu na ženy a k jejich hodnocení. Připoutávám jejich myšlenky k ženám. . .“

POZNÁMKA: Priznávam, že s týmto démonom mávam občas problémy aj ja, ale to asi preto, lebo som normálny… (Artemius)


Géniovia Merkúrskej sféry

Pre porovnanie pridávam zopár pozitívnych (anjelských) inteligencií, tentoraz zo sféry Merkúra tak, ako ich uviedol Josef Veselý:

POZNÁMKA: Upozorňujem, že na základe vlastnej praxe som mnohokrát dostal od evokovanej/invokovanej vyššej pozitívnej bytostí po prstoch v tom zmysle, že ona mi síce v mojom probléme pomôže, ale ja, ako to už býva, že nič nie je zadarmo, musí jej zaplatiť. No na rozdiel od platby démonom, ktoré sú obecne známe, anjelským inteligenciám sa platí vopred a to tým, že musíš na sebe popracovať a zvelaďovať svoje cností (čo uvádzam v sérii článkov praxe metapozorovateľa). (Artemius)


Kompetence

Kompetence 72 géniů jsou v příslušné literatuře dobře zpracovány. Je však známou věcí, že kompetence entit uváděné v žaltářích bývají pouze orientační. Ani tady tomu není jinak. Pokládám proto za účelné zveřejnit výsledky výzkumu, který počátkem roku 2000 provedl v této oblasti můj kolega Malíva. Pro porovnání uvádím též tradiční kompetence, jak je zaznamenal Papus.


Přehled oblastí působnosti 72 géniů
:

]. Vehujah
Malíva: Víra a z ní plynoucí vůle. Počátky, iniciace, uvedení do posvátného. Láska pod vůlí. Poznej sám sebe!
Papus: Dává pronikavého ducha, velký důvtip, lásku k vědám a uměním, schopnost podnikat a realizovat obtížné věci. Voláme jej pro dosažení osvícení Duchem svatým.

2. Jeliel
Maliva: Jednota a polarita. Poznání a pochopeni dvou sil v kosmu.
Papus: Potlačení vzpoury. Napomáhá dosažení vítězství nad těmi, kteří nás nespravedlivě napadají. Způsobuje veselou mysl, příjemné chování a slabost pro druhé pohlaví.

3. Sitael
Malíva: Člověk a pokora. Spojení s přírodou a spolehnutí na ni. Zákony přírody v člověku.
Papus: Láska k pravdě, dodržování daného slova, úslužnost. Chrání před protivenstvími, zbraněmi a divokými zvířaty.

4. Elemiah
Malíva: Vzdělání a poznání, jeho rozvoj, uplatnění a praktické využití.
Papus: Štěstí v podnikání a láska k cestování. Volá se proti duševnímu smutku a k rozeznání zrádců.

5. Mahasiah
Maliva: Spasení, oběti. Síla člověka k transformaci a vše, co s tím souvisí. Láska skrze oběť.
Papus: Pokojně soužití s celým světem, snadné učení, záliba v různých zábavách.

6. Lelahel
Maliva: Rituály, mystéria, okultní záležitosti, skryté obřady, šamanismus, přimitivní kmenové rituály.
Papus: Ctižádost, sláva. Volá se pro dosažení osvícení a léčení chorob.

7. Achajah
Malíva: Síla moci a vůle, překonávání překážek, pronikání do podstaty.
Papus: Trpělivost a poznání tajemství přírody, horlivost v učení, proslulost v řešení obtížných úkolů.

8. Kahetel
Malíva: Láska, harmonie, proces růstu, životní energie, odblokování potíží.
Papus: Láska k práci, zvláště k orbě a k lovu. Volá se pro dosažení Božího požehnání a k zapuzení zlých duchů.

9. Haziel
Malíva: Zjevení, vize, úkazy, přenos informací.
Papus: Milosrdenství Boží, přátelství a přízeň mocných, uskutečnění slozenych slibů. Důvěra, usmíření.

10. Aladiah
Malíva: Využití zdrojů energie k procesu růstu a k nápravě. Transformace energie.
Papus: Léčení nemocí, dobré zdraví, štěstí v podnikání. Dává též milost těm, kteří se dopustili utajeného zločinu a obávají se prozrazení.

11. Lauviah
Maliva: Bytosti živlů a jejich působení. Přírodní energie, její koncentrace a rozptyl. Harmonizace sily.
Papus: Sláva, duchovní velikost, věhlas, talent. Volá se proti blesku a pro dosažení vítězství.

12. Hahajah
Malíva: Dávná tajemství. Síla skrytá ve hvězdách. Vazba hmoty a energie. Výstup a sestup.
Papus: Pomoc proti protivenstvím. Též ovládá sny a zjevuje tajemství.

13. Jezalel
Malíva: Vytváření cest pro porozumění, zprostředkování podstaty.
Papus: Snadné učení, dovednost, přátelství, smíření, manželská věrnost.

14. Mebahel
Malíva: Zákony a jejich dodržování, dohled nad rovnováhou, právo a jeho relativizace.
Papus: Sklon k právní vědě a věhlas obhájců. Spravedlnost, pravda, svoboda. Osvobozuje utlačené a ochraňuje zajatce. Volá se na ochranu proti těm, kteří se chtějí zmocnit cizího majetku.

15. Hariel
Malíva: Rozlišení polarity kosmické energie, očista, využití ohně, hygiena, ryzost, nevinnost.
Papus: Ochrana před svatokrádeží, náboženské cítění, mravní čistota, věda a umění.

16. Hakamijah
Malíva: Objevení skrytých příčin, odhalení tajemství nebo rozluštění hádanky. Impotence, homosexualita, plodnost.
Papus: Pomáhá proti zrádcům, pro dosažení vítězství a k vysvobození od těch, kteří nás utiskují. Dává otevřenost, zmužilou povahu, cit v otázkách cti a náklonnost k druhému pohlaví.

17. Lanojah
Malíva: Kultura, etika, umění, vyšší společnost, géniové, objevitelé. Budoucí spojení s vesmírnými civilizacemi.
Papus: Pod jeho vládou jsou vysoká věda a podivuhodné objevy. Láska k hudbě, poezii, literatuře a filosofii. Volá se proti duševní bolesti a smutku.

I8. Kaliel
Maliva: Cesta k Já, introspekce, meditace, individuální poslání jedince. Skryté, dosud neznámé fyzikální zákony.
Papus: Poskytuje poznání pravdy v soudním řízení a dává vítězství nevině. Spravedlnost, bezúhonnost, láska k pravdě, důstojnost. Voláme jej k dosažení rychlé pomoci.

19. Leuvijah
Malíva: Síla pravdy v člověku a rezonance Božího slova v duši. Odpuštění, vina, trest, svědomí, soucit.

Papus: Přívětívost, veselost, skromnost, sebeovládání při protivenstvích, paměť a inteligence. Pomáhá proti hříchům.

20. Pahalijah
Malíva: Láska skrze Ducha svatého. Uctívání, vzhlížení, iniciace, osvícení, odměna věrným, „cesta pouští“.
Papus: Mystika, náboženství, mravnost, cudnost, zbožnost, kněžství světské i mystické.

21. Nelekael
Malíva: Nauka o stvoření vesmíru, smysl a podstata, mikrokosmické i makrovkosmické principy, životní radost.
Papus: Astronomie, astrologie, matematika, geografie a všechny abstraktní vědy. Láska k poezii, literatuře a ke studiu. Voláme jej proti pomlouvačům, kouzlům a ke zničení zlých duchů.
Pokračovanie v diele Příručka vysoké MAGIE od Josefa VESELÉHO


Magický kruh

Operace rituální magie se až na některé výjimky provádějí v magickém kruhu. Magik stojící v kruhu představuje prvotní příčinu, zatímco kruh symbolizuje Universum. Magik takto znázorňuje Boha (jehož je obrazem) ve svém vlastním mikrokosmu a čerpá odtud svoji autoritu.

Psychologicky vzato vyznačuje kruh magikovo Ego, kdežto vně kruhu se nachází říše archetypů či oblast kolektivního nevědomí, od níž kruh magika odděluje a zaručuje tak integritu jeho Ega.

Každopádně nesmí magik v průběhu operace z kruhu za žádnou cenu vystoupit, ani se z něj vyklánět apod. Nástrojem analogickým magickému kruhu je magický prsten.

Ponechám stranou archaické praktiky starověkých národů, kdy se kruh vytvářel např. z mouky, a budu se věnovat modernějším postupům.

Magický kruh by měl být dostatečně prostorný, aby duch operatéra „netísnil“. Průměr kruhu by měl činit nejméně dva metry, při větším počtu účastníků operace by měl být přiměřeně větší.

Pro jednodušší operace stačí vyznačit kruh provazem, ale pro složitější magické úkony je nutný dobře zkonstruovaný magický kruh.

Uvádí se, že evokace mocnějších démonických inteligencí (např. Belzebuba), provedená bez magického kruhu, může mít za následek okamžitou smrt operatéra, která nastane v důsledku srdečního infarktu, mozkové mrtvice, epileptického záchvatu nebo bezprostředně následující sebevraždy (zpravidla oběšením).


Trojúhelník zjevů

WEB_RITUAL_00111


Na obrázku před magickým kruhem se nachází tzv. trojúhelník zjevů. Je to místo, kde se materializují evokovane’ entity. Není nezbytně nutný a někteří autoři jej nepředepisují, ale jeho používání představuje výhodu, neboť slouži duchům na způsob „přistávací plochy“.

Kresli se, stejně jako kruh, na podlahu, na papír nebo na plátno. Měl by být veliký tři stopy a od kruhu vzdálen dvě stopy. Umisťuje se základnou ke kruhu a vrcholem ve směru, odkud přichází volaná inteligence. (Viz vyobrazení na předchozí straně.)

Slovo ANAPHAXETON se někdy nahrazuje slovem ANEPHENETON. Do malého kruhu uvnitř trojúhelníku se pokládá pečeť volané entity.

Bardon o trojúhelníku píše: „Pří magických evokacích musí být trojhran tak velký, aby v něm měla evokovana nebo projektovaná síla nebo bytost dost místa, to znamená, aby nevyčnívala přes trojhran.

Mág musí mít při své práci jistotu, že síly, které evokuje do trojhranu, ho musí být poslušny a on sám, stoje v kruhu, znázorňuje nadřazenou sílu, tj. že kruhem zastupuje univerzální božskou ideu. Proto také nemůže bytost, citoval ná do trojhranu, tento opustit bez předchozího svolení, magicky správně řečeno bez abdikace. Pokud jde o tvar trojhranu, může být ostroúhlý i pravoúhlý.“

Jak vidět, traduje se, že duch nesmí opustit trojúhelník bez magikova svolení. Jistý hermetik mi však vyprávěl, že se mu evokovaná entita zjevila stojící jednou nohou vně trojúhelníku a druhou nohou, jakoby jen pro formu, uvnitř trojúhelníku. Když se evokatér pozastavil nad touto nesrovnalostí, duch mu řekl: „Nesmíš věřit všemu, co se píše v knihách.
Josef VESELÝ
  MAGIE

Súvisiace články

Ako vykonávať mágiu tak, aby aj fungovala
Progresívna relaxácia

Meditácia

Cvičenie na ovládnutie živlov

Menší pentagramový rituál

Rituál pentagramu

Mágia zrkadiel
 
Nekromancia


Magická invokace

 

Jak vejít v kontakt s duchy, božstvy a spirituálními bytostmi obecně. V následujícím textu bude v krátkosti vysvětlena základní teorie a její význam v současném kontextu, vysvětlení jednoduchých praktik a jejich spojení ve funkční invokační praxi.


TEORIE

Fyzický svět je výsledkem působení duchovních rozměrů a je uspořádáván duchovními entitami. Jakýkoli materiální objekt či jev, ať už živý nebo neživý, výplývá z jemnějších rovin, které člověk poznává jako duševní a duchovní. Obyvatelé jemnohmotných rovin světa – entity – se přímo podílí na dění ve fyzickém světě anebo do něj mohou působit či jinak zasahovat.

Člověk je jednou z mnoha entit, které ve světě působí a existuje v rámci hierarchie všech bytostí. Přirozeného řádu, který je kategorizován dle vůle jednotlivých entit a odstupňován dle charakteru jejich poznání, inteligence a z toho vyplývající moci a možnosti působit – lze to nazvat jako hierarchie forem bytí – dle vlivu, působení a celkového charakteru.

Obecné duševní a duchovní prostředí podléhá charakterovým strukturám nejvyšších bytostí(1). Od vládnoucí duchovní struktury je odvislá veškerá hierarchie ostatních entit.

Výše než nejvyšší (archetypy) jsou už jen bytosti, které již nejsou bytostmi, protože své individuální bytí transcendovali, ale mohou tuto podobu nabýt na základě minulých forem a sdělit některé vyšší skutečnosti, které nejsou patrné v kolektivu nejvyšších entit. Ty totiž zákládají aktuální podobu a stav existence a nemohou si tedy dovolit přejít a v existenci chybět.

Zde je hranice pro metodu invokace, protože člověk dále nahlíží obecnosti, které individuální formy dalece přesahují. Poznání zůstává již pouze na něm a jeho vhledu, protože už není nikoho, kdo by mu v individuální formě bytí mohl sdělit více. Zjednodušeně řečeno nelze invokovat vyšší než nejvyšší a větší než největší formy bytí.

Následná transcendence přesahuje rovinu individuálního bytí a tedy i možnosti invokace. Do této hranice je invokace velmi praktická pro poznání rozmanitosti složené ze všech entit, které ve vesmíru jsou, byly nebo budou.

Metoda invokace slouží k nabytí potenciálu entity a disponování s tímto potenciálem.


Teorie v současném kontextu

Aleister Crowley se v jedné ze svých publikací na úvod vyjadřuje(2), že tyto bytosti mohou a nebo nemusí existovat, že je to v podstatě na posouzení praktikujícího a když bude dodržovat postup, výsledky se dostaví. Ostatně výše uvedený odstavec, který popisuje magickou teorii světa jako místa, kde nehmotné bytosti vládnou nad hmotou, respektive jsou příčinné a tvůrčí elementy materie, nezní pro moderního člověka uvěřitelně nebo pravdivě.

Podle některých vědců je hmota vlastně vnitřně mrtvá, bez hlubšího rozměru, kontextu a smyslu. Také rostliny a zvířata nemají svoji duchovní stránku a obecnou či kolektivní inteligenci. Nehmotné bytosti jsou pouze představy lidí. Navíc bludné představy, protože nad fyzikální zákony staví zákony duchovní.

Jedna ze současných teorií vědy říká, že vesmír vznikl tak, že Čas hrál dostatečně dlouhou dobu šipky, dokud se nestrefil do stabilní podoby vesmíru, kterou žijeme teď. Obrazně řečeno je svět výsledkem nekonečných možností a nekonečného množství času. Odpovědí v kontextu filosofie či náboženství tedy je, že existuje náhoda a že je to, co je, možné, protože to existuje. Co bylo předtím a jestli vůbec nějaké předtím bylo, nelze momentálně vědecky prokázat, protože tam nejde zevnitř dohlédnout a zatím neexistuje vědě známý způsob či technologie, jak toho dosáhnout a stav před vznikem doopravdy poznat. Magické myšlení proto pouze dosazuje, dokresluje nebo se jednoduše mýlí ve světě, který je ovládán fyzikálními zákony.

Podle magického myšlení to tak samosebou vůbec není. Operuje se na jemnější úrovni a působení není zdánlivě přímé. Ve smyslu hmota na hmotu. Kauzalita neprobíhá přes fyzický svět. Dle magické teorie se počátek kauzality nachází v duchovním světě a magické působení se stává příčinou, zasazenou do tohoto duchovního světa a následně se rozvine k žádoucí situaci nebo ději na fyzické úrovni. Většinou bez porušování obecných či známých fyzikálních zákonů.

Magická teorie vidí inteligentní život nejen za přírodními jevy a událostmi, ale dává hlubší rozměr i (fyzicky) živým entitám jako jsou rostliny či zvířata. Věda to vidí jako nesmysl, popírá inteligentního tvůrce a záměr v podobě světa, jak ho známe. Vyvrací tak i otázku, že by to vše kolem mělo nějaký smysl a existovalo v hlubším duchovním kontextu – jednoduše není to čitelné metodami vědeckého zkoumání. Otázka smyslu existence je považována za nesmyslnou a nevhodnou vědy. Vesmír totiž nepotřeboval smysl, aby mohl vzniknout. Stačila náhoda, možnosti a čas. Hledání smyslu má pak význam jen jako berlička žití nebo jako lék na existenční úzkost, respektive v kontextu vědy to má význam už jen v oboru psychologie. Existenci duchů nebo vyšších bytostí bez lokálních fyzických těl věda sama neprokázala a duchovní bytí považuje za představu. Sice vědci jiný život připouští, ale myšlenka, že by se pohyboval na jiné rovině, je příliš daleko od současného diskurzu.

Když se nechcete s nikým hádat nebo sami pochybujete, jak to je, popřípadě připouštíte pluralitu názorů a chcete varovat před zjednodušením náhledu anebo chcete jen kverulantsky popíchnout lidskou zvědavost tím, že nedáte jasnou odpověď, tak napíšete, že entity a spirituální světy mohou, ale nemusí existovat. Záleží jen na Vás.

A k tomu ještě připojíte psychologický koncept magie a budete definovat nehmotné entity jako obsahy nevědomí či nadvědomí, které aktivujete soustředěním myšlenek a repetitivní činností s odpovídajícím obsahem. Aktivací obsahu pak získáte transcendentní zážitek a rozšířený stav vědomí. Rozkryje se Vám paměť a nabudete vědomostí, které jste předtím určitě neměli a běžnou formou učení by jste je pravděpodobně nikdy ani nenabyly. Budete mít vize a prožitky. Osobnost a přemýšlení se Vám změní a budete jednat pod vlivem vyvolaného obsahu. Účinky provedené techniky však postupně odezní a vědomí se vrátí do své původní podoby či pozice a osobnost se opět bude chovat a prožívat dle svého původního obsahu, tzv. podle svého charakteru, jen s novou zkušeností. Psychologická teorie je pro moderního člověka lépe stravitelná. Hovoří k němu skrz známe pojmy. Připomíná Junga a člověk se nemusí zabývat myšlenkou, že by vnitřní vjemy, reflektovaly objekty jemnohmotného světa, protože jsou pouze součástí člověka a jeho psychiky. Psychologický model nespojuje duchovno s působením na materiální svět jinak, než skrze člověka a jeho vlastní působení a zdroje. Nepřesahuje k tomu, co bylo dávno před člověkem a k tomu, co bude dlouho po něm. Pro psychologický náhled jsou podobná tvrzení příliš extrémní. Náhled z magické nauky udělá pouze příručku pro práci s podvědomím a v začátku i zatěžuje magický potenciál invokační praxe. Psychologie jednoduše o magii říká, že je pouze starší a primitivnější sestrou, co popisuje strukturu a způsob jak pracovat s vědomím, psychikou či univerzálněji myslí. A to myslí oddělenou od ostatních a vůbec všeho ostatního, protože vyplývá jen z biologické podstaty. A je tedy pouze sofistikovanou strukturou, která vznikla z hmoty pomocí evoluce. Z nejvyšších bytostí se stávají primární archetypy možných osobností a předobrazy jakéhokoli jednání. Působení na realitu kolem se děje pouze přes změny vlastní psychologie a je výsledkem interakce s lidmi. Je jasné, že s takovým přístupem bude výsledek invokace v jejich možnostech minimálně omezován.

Proto psychologický přístup nepoužívejte, jednoduše z důvodu, že lidská mysl je přímo ovlivněná myšlenkami, které v ní jsou aktivní, a které vytváří určité směřování či očekávání, respektive nastavení, ovlivňující zpracování vjemů a informací z okolí. Včetně těch, které jsou citového či mentálního charakteru. Vlastnost mysli je třeba správně použít, aby zkušenost z invokace nebyla zploštělá a ochuzená o živost a kreativní potenciál, jenž nelze zcela předvídat a který je vlastní invokované formě bytí. Myšlenku, že duchovní entity existují a jsou zcela skutečné, je třeba akcentovat a vzít jako fakt.

Při invokaci se obracíte k jiným světům, které jsou v tom našem přítomné anebo jsou z něho dostupné a skutečně někoho druhého zvete před svůj práh nebo přímo k sobě do domu (vnitřního světa – mikrokosmu). Může to být krátká návštěva nebo dlouhodobý pobyt. Na návštěvu se musíte připravit a vnitřní prostor nachystat pro pobyt pozvané entity. Po dobu sdílení Vašeho prostoru s entitou a čerpání z jejího duchovního potenciálu, musíte udržovat své jednání ve shodě a ničím se vůči hostu nevyhraňovat, není-li to zapotřebí. Vztah vytvořený voláním a kontaktem je aktivním spojením, které po invokaci zůstává, přestože bytost vyprovodíte. Do úvahy je nutné vzít, že existujete v rámci vztahů k ostatním entitám a s některými jste již spojeni na základě předchozích rozhodnutí a podvědomé interakce s duchovním světem. Spojení tedy musíte korigovat a přihlížet k vlastní struktuře bytí. Rozvoj je žádoucí směřovat k harmonii a celý proces udržovat v rovnováze.

Protože mysl funguje, přijímá a třídí vjemy dle svého stávajícího obsahu a naladění, musíte bez předchozí zkušenosti pojmout uvedené ideje jako dogma, aby mysl operovala s dostatečně širokým potenciálem. Nejedná se však pouze o tento psychologický či vnitřní aspekt, který zná chaosmagie pod tvrzením, že víra je organická, jde hlavně o zdroj poznání, to je největší důvod, proč psychologický přístup k magii nezastávat. V magii se vesmír a příroda chápe jako živá. Vše se nahlíží jako živé, pro příklad i to, co je fyzicky už mrtvé, na duševní a duchovní úrovni je stále z pohledu magie živé nebo činné. Život se v magii neodvozuje od fyzické formy. Smrt se nechápe jako celkový konec a rozpad, ale jako přechod, vrácení bytí na předchozí či výchozí úroveň. Život je něčím abstraktnějším, než lze pozorovat v zemských organických formách. Jednoduše není výsadou pouze hmotné roviny, je spíše obecný princip, jakým se věci dějí, vždy přizpůsoben prostředím a kvalitám v kterých se děje. Kupříkladu projev principu života na informační rovině a vytvářející informační strukturu, která se vyvíjí a působí na své okolí, je odlišný od projevu života na materiální rovině v organické formě, stejné je však to, že se vyvíjí a působí na své okolí. Organická forma se liší ve svých existenčních podmínkách, ale je organizována a uspořádána stejně jako informační forma, která podléhá jiným podmínkám. V magii tedy nelze vycházet ze současné biologické definice života, ale je zapotřebí život nahlížet více filosoficky, kdy je jakákoli interakce mezi formami a módy bytí projevem obecného života.

Metoda invokace se zaměřuje na vnější zdroje duchovního bytí, poznává a operuje s obecným životem, psychologický přístup tento zdroj v důsledku přesunuje do vlastní psýché – individuálního a vnitřního života.

Magické výsledky, kdy je zapůsobeno na fyzické prostředí anebo se dosáhne změn ve vývoji událostí, které již nelze opřít o vlastní psýché, jsou buď dopředu odmítány anebo následně zlehčovány a vysvětlovány bez vztahu k magické praxi. Jen při troše štěstí se stávají podnětem, který donutí k přehodnocení nebo minimálně rozšíření psychologického konceptu o ryze magickou či spirituální rovinu. Rozšíření sebou nese pojmy, s kterými moderní člověk nezachází a celou skutečnost již v žádném případě nevysvětluje pouze skrze fyzikální zákony, nabytou zkušeností toto pojetí překročil.


Závěrem

Základní teorie je, že existují jiné dimenze a v nich žijí bytosti, které mají svoji vůli a život. Tyto dimenze lze nahlížet myslí a duší a zažívat je následně i tělem. Mysl, duše i tělo existují ve své vlastní úrovni a jsou součástí obecného či společného prostředí dané úrovně. Pohyb po duševní nebo mentální úrovni podléhá zákonitostem, které jsou odvislé od daného prostředí. Roviny jsou spojené a ve vzájemném působení. Princip kontaktu je stejný ve všech. Dotyk ruky, citu nebo myšlenky je pořád dotykem. Setkání s jiným bytím na duchovní úrovni je velmi podobné jako setkání s další člověkem nebo jednoduše dalším organismem – živou entitou.

Invokací se rozumí volání entity do svého vnitřního prostředí – sebe a lze rozlišit na tři stupně:
Invokace prvního stupně je entita v kontaktu s myslí, je přítomná jako mentální forma a podoba – působí hlavně inspiracemi a vizí.
Invokace druhého stupně je entita přítomná v mysli i duši, projevuje se v duševním prostoru její náboj a kvality – působení obrazem i citem.
Invokace třetího stupně je entita přitomná v mysli, duši a těle, kdy obývá konkrétní část, části anebo celý prostor a vyplňuje ho svými kvalitami – působení obrazem, citem a tělem.

Stupně neznamenají, že je nutné nebo ve všech případech žádoucí, aby invokace došla pokaždé tělesné realizace. Změna těla proběhne v podstatě vždy, protože i při mentálním kontaktu, reaguje člověk na nervově-chemické úrovni, ale nepůsobí se entitou přímo na duševní nebo tělesné úrovni a nejsou tak přímo zapojeny vlastní duševní či fyzické dispozice.

Invokace se od posedlosti liší kontrolou invokačního procesu, který může být korigován nebo zcela přerušen. Individuální bytí dochází proměny a míra a hloubka záleží hlavně na praktikujícím. Invokace se od zaklínání entity do těla liší dobrovolností entity vstupující do kontaktu s člověkem. Entita není k tělu nebo jeho části zavazována. Člověk se k ní svým bytím při invokaci vztahuje. Při zaklínání se naopak entita stahuje a následně vměstnává do prostoru těla. Posedlost i zaklínání jsou dva extrémy, kdy je volající nebo volaný v nevýhodném postavení. Invokace je nabytí potenciálu entity na základě ztotožnění či prolnutí se s její formou bytí. Duch entity se projevuje v mysli anebo citovosti popřípadě těle, v částečné či plné intenzitě, dle poskytnutého prostoru. Invokující neztrácí kontrolu nad svým bytím a jeho projevy, ani nepřichází o svoji paměť. Jde tedy o přirozený či plynulý proces u něhož není zapotřebí výrazné extatičnosti nebo transu, přesto následný kontakt s entitami může působit silné emotivní prožitky, někdy až extatického charakteru.


PRAXE

Invokaci můžeme uskutečnit mnoha způsoby. Do začátku je vhodné užít veškerých možných prostředků a příprav. Základem následující formy bude několik duchovních technik, které je zapotřebí nejdříve zvládnout samostatně, respektive rozvinout a pochopit v soustavné praxi.

Formulace záměru – Vzhledem k výběru entit, které lze invokovat, jsou záměry a účely invokace rozličné a je tedy pouze na Vás, jakou entitu si vyberete a proč jí budete k sobě či do sebe volat. Entity jsou různé a jejich síla, vědomosti nebo možnost působení jsou velmi pestré. Cesty, kterými se s jejich pomocí mohou věci dít, bývají vůči sobě i zcela opačné, přestože se dosahuje stejného výsledku. Proto by měl být výběr entity výsledkem delšího rozjímání a zkoumání. Záměr invokace pak stručně a jednoduše formulován.

Toť počátek invokační praxe. Zvolené entitě se přizpůsobuje vše ostatní.
Formulaci můžete obecně rozvíjet u svých cílů (své vůle) v životě nebo pro jednotlivé úkoly a povinnosti dne, měsíce či roku. Formulovanému cíli věnujte pozornost a zvědomujte celý proces k jeho realizaci. Vědomé konání je základem pro úspěšnou magickou praxi.


Posvátný prostor
 – Prostředí formuje, proto v samotném začátku je vhodné užít jeho působení. Na každou duchovní praktiku vytvoříte posvátné prostředí, které symbolicky odráží obsah zamýšlené činnosti. Vytvoříte prostor harmonie a hlubšího významu, použijete třeba znamení živlů nebo jiné symboly a rozmístíte je kolem sebe. Posvátný prostor může být odvozen od bodů na horizontu a zasazen mezi východ, západ, sever a jih anebo může být nezávislým prostředím, které je zasvěcené pouze konkrétním kvalitám – skoro až samostatnou sférou. Můžete vybudovat oltář, pracovní stůl magických praktik a položit na něj předměty, které zastupují žádoucí ideje či symbolizující záměry a cíle praxe. Pro meditace a koncentrace to bude třeba křišťál nebo sedící buddha, jednoduše se užije čehokoli, co vyvolá žádoucí obrazy, vjemy a nasměřuje mysl k daným duchovním oblastem. Vytvoření speciálního magického prostoru se buduje i speciální magický prostor uvnitř v bytosti.

Proto pro magickou praxi invokace vytvořte speciální prostředí a upravte ho do formy, která je zvolené entitě blízká. Okolí může být celé invokaci nápomocné a tak je zapotřebí zjistit, buď z hmotných pramenů nebo prostého rozjímání, co je volané entitě libé, blízké či vlastní. Klasicky se užívá obrazů, sigil, vůní či kuřidel, různých předmětů a soch anebo je zapotřebí konkrétní přírodní prostředí a třeba i doba nebo astronomická událost.

Základem je vyhradit si čas a prostor pro nerušenou a neskrývanou praxi.

Magický pósismus – tělo musí být při praxi vědomé a zaujímat co nejvhodnější postoj k invokování vybrané entity. Svaly je vhodné mít v určitém uvolněném napětí či jednolitém stavu. Pozice může být fyzickým vyjádřením vůle invokovat. Můžete použít gesta a jakkoli využít přirozené napětí těla pro oporu svého záměru. Neutrálním základem je pevný postoj a rovná záda.

Pro rozšíření vnímání těla se používají oleje a masti, které navíc mohou nosit látky, odpovídající svým charakterem invokované bytosti. Pocitový prostor těla je v určitém náhledu menší než je pocitový prostor duše. Invokaci může být prostor vyhrazen, respektive se volaná entita koncentruje pouze do zvolené části, to je však již pokročilá praxe. Při běžné invokaci se promění mentální a pocitový prostor, tělo je vnímáno a ovládáno z jiné pozice mysli. Před invokací je vhodné tělo, co nejvíce zvědomit a uchopit svojí vůlí. S tělem cvičte nejen fyzicky, ale meditujte a rozjímejte o něm, vnímejte jeho život a veškeré pocity, které z těla vyvstávají.

Základem pro praxi magického pósismu je nejdříve rozjímání nad působením jednotlivých posismů. Vnímání spojitosti tělesné pozice a projevujícího se mentálního stavu. Rozjímání nad spojitostí těla a mysli včetně jejich proměn, je pro pochopení magického posismu stěžejní. Pro magické praxe je vědomost o působení pozice na mysl a mysli na tělo vhodná a zcela žádoucí. Prakticky bude cvičení spočívat v tom, že zaujmete zvolenou pozici a po zvolený čas v ní setrváte, budete vnímat své okolí a zároveň se pozorovat: vnitřní dění, myšlenky, pocity, nutkání a celkový stav.


Inkantace – invokační formule
 – Vědomé využití hlasu a slov pro podpoření své magické vůle je velmi obecná praktika. Větná spojení či jednotlivá slova jsou nositeli žádoucích kvalit a vytvářejí duševní náboj s patřičným duchovním obsahem, ať už inkantace směřuje k jakémukoli výsledku. Síla slov, jejich šíření a působení, je tématem magie samo o sobě. Pro invokace se používají různé svaté texty, soubory slov anebo vlastní formulace, kterou se vyjádří vůle invokovat.

Povolání bytosti do sebe se vyjadřuje různě: v duchu, šeptem, pevným hlasem anebo i důrazným voláním. Do začátku se doporučuje používat pevný hlas, kterým budete volat do sfér či do duchovního prostoru obecně – popřípadě konkrétním světovým směrem anebo jednoduše s prostou myšlenkou, že se toto volání nese přímo za entitou do dané duchovní sféry či dimenze. Inkantace má za účel oslovit danou bytost a přivolat ji k vám. Podle atributů a kvalit by se měl volit i způsob a forma volání. Intonace, barva hlasu či nálada, to vše se musí přizpůsobit. Hlas by měl být samosebou podpořen bránicí a vycházet z nadechnutých plic. Pro snadnější porozumění přizpůsobení formy inkantace je así vhodné podotknout, že jinak se bude volat bohyně lásky a milosrdenství a jinak bůh války. Invokační formulí se vytváří duševní náboj, který realizuje duchovní obsah a magickou vůli. Repeticí roste síla.

Obecné cvičení na sílu slova je tzv. čistota mysli, slova a skutku. Zjednodušeně to znamená, že pokud už vyslovíme nějakou myšlenku či záměr, musíme ho uskutečnit a dovést do konce – realizovat. Vybudovat velmi pevné vazby mezi svojí myšlenkou, jejím vyslovením a provedením. Slovo čistota je zde použito i ve významu určité askeze a tedy vystříhání se zbytečného či neplodného přemýšlení, mluvení a činnosti. Nerozptylováním se se soustředí síla. Síla slova je stěžejní pro jakékoli inkantace. U invokační formule bude hrát hlavní roli upřímnost nebo spíše hloubka a míra toho, jak vážně budete dané volání myslet.


Imaginace
 (v našom ponímaní vizualizácia) – Pro invokaci je možné použít obrazotvornost vícero způsoby. Záleží na přístupu k invokaci. Ať už se představuje přímo entita anebo její zástupné obrazy či prostředí, jedná se o imaginativní objekt, který se stává tělem entity. Je volána do této formy a její přítomnost začne danou formu proměňovat, až se stane pouze reflexí mentální interakce mezi Vámi a entitou.

Další způsob je pasivní, kdy se představivost vyčistí meditací před invokačním aktem a nevytváří se dopředu žádná představa, v podstatě se imaginaci nevěnuje speciální pozornost. Po čas invokace se příchozí představy pouze vnímají, ale nejsou aktivně vytvářeny. Imaginací se tedy pouze vnímá a rozlišuje. Přítomnost entity se odrazí i na úrovni představivosti a imaginační substance funguje jako hladina v které se zrcadlí podoby. Podoby ztvárňují interakci s entitou v obou uvedených přístupech.

Imaginaci vyberte na základě tradičního zpodobnění. To jsou vyšlapané cesty, zde si představujete sebe jako danou podobu entity. U jiných je možné užít pouze jednoduchého obrazu, pantaklu, sigila, značky anebo si můžete vhodný obraz či sigilum vytvořit. Anebo použijete představu vhodného prostředí pro entitu a její podobu necháte vzejít v průběhu invokace. V tomto případě může obrazotvornost reflektovat i jiné podněty než je přítomnost entity a je zapotřebí mít rozvinuté jemnohmotné vnímání.

Působení imaginace a imaginačních forem se trénuje pomocí udržování zvolené představy po delší čas.


Aktivní vůle
 rozhodnutí pozvat do svého vnitřního duchovního prostoru další bytost a na nějakou tu dobu se jí i stát či se jí co nejvíce sebou přiblížit, věnovat ji značnou část sebe sama tak, aby se vymezená část duše proměnila do invokované bytosti, nemusí být podpořeno vnitřní aktivitou, přestože vše provedete dle svého záměru a příprav. Invokace je hlavně změna duchovního nebo srozumitelněji intelektuálního zdroje a posouvá zdroj na úroveň volané bytosti. V teorii je dáno, že svůj intelekt – respektive jeho zdroj – je invokací propojen s entitou a její oblastí – sférou či dimenzí.

Rozhodnutí invokovat může mít různé motivace, obecně je dobré chtít poznat a objevit. A to skrze identifikaci sebe s vybranou entitou. Duchovní bytosti mají různou formu a svým charakterem reprezentují či ztělesňují (v duchovním smyslu) i kvality, které dalece přesahují způsoby a limity organického života. Není tedy nutné se je snažit vnímat jako bytosti nebo persony, v obecně známém smyslu, přestože se tak mohou jevit.

Aktivní vůle dává překonat úskalí osobnosti nepřipravené odevzdat, opustit či změnit svoji vlastní formu a nechat skrze sebe projevit invokovanou formu. Pro určitý náhled je možné říci, že se odevzdává ego anebo je minimálně potlačeno a ustupuje do pozadí. Po odvolání entity opět nabývá na aktivitě a přijímá zpátky svoji původní formu, akorát se tzv. rozšířili obzory vědomí. Z této zkušenosti pak vychází následná úprava a přestavba stávající formy ega. Děje se tak přirozeně na základě rozšíření náhledu a přehodnocení priorit či hodnot.

Invokaci lze charakterizovat jako cílenou proměnu osobnosti a vlastní psychologie metodou identifikace – přijetí či posunutí zdroje inteligence a paměti.


Invokační praxi postavíte na formulaci celého záměru, magickém prostoru a magickém pósismu těla, aktivní vůli invokovat, invokační formuli vytvářející náboj a na imaginaci odpovídajícího obrazu
, ten vizuálně definuje obsah invokace, dokud se nezačne projevovat volaná entita, která následně reflektuje záměr volání – tzv. přijde a začne působit.


Úspěch invokace ovlivňuje citlivost invokatéra a tzv. schopnost vnímat invokovanou entitu. Na jedince, který se rozhodl invokovat je kladen požadavek rozšířeného vnímání, aby svým vnitřním zrakem viděl, že entita přišla anebo že se obsah začal zjevovat – tzv. že se daná oblast otevřela a stačí se už entity jenom dotknout a vykonat poslední akt invokace – sebeproměnu, transfiguraci, nabytí božské či duchovní formy bytí. Když není jedinec dostatečně vnímavý sám k sobě a ke svému mentálnímu prostoru, nespatří a nerozliší ve své mysli příchozí entitu a daná bytost zůstává nepoznána a není s ní proveden kontakt. Ten se děje v první fázi na duchovní rovině. Invokatér musí být duchovně způsobilý. Entita jinak přijde, ale mentální úroveň člověka neumí sama od sebe rozlišit, co přesně má přijít a v proudu toho, co se v mysli jeví – proud myšlenek a emocí v průběhu invokace – není nikdo rozpoznán.

Vnímání mentálních forem se tříbí meditací a duševním klidem, odstupem od jednotlivých myšlenek a jejich dlouhodobým pozorováním.

Pokud si není invokatér invokací jist, musí svoji činnost opakovat, aby se postupně svojí vůlí propracoval k výsledkům. Prvotní inspirace jsou tedy jemné a hrubá mysl je neuchopí. Nutná jsou cvičení k jejímu zjemňování.

Chystáte-li se na první invokaci, je vhodné po volbě entity prostudovat její kontext a po nějakou dobu se věnovat mentálním obsahům, které se entity týkají anebo popisují její život nebo činy a můžete tak z hmotných pramenů nabýt a prohloubit vědomosti o jejím charakteru. Pokud je entita součástí magického nebo náboženského systému, snažte se plně pochopit danou úroveň kontextu a úlohu entity v její ideové, mocenské či sociální soustavě. Jednoduše je zapotřebí nad entitou rozjímat a rozpoznávat jednotlivé detaily, které nemusí být z pramenů na první pohled hned čitelné. Pro praxi je důležité sestavit si přípravu a samotný rituál anebo magický akt, kterým bude invokováno. Když jsou rozpoznány souvislosti a informační rámec, který entita reprezentuje, neměl by být problém vybrat pozici vhodnou pro invokaci anebo soustavu pozic. Následně invokační formuli a představu, která vytvoří ten správný obsah v němž se bude moci odrazit a projevit daná podoba inteligence a kde se bude moci projevit její charakter a vůle.

Invokační praxe funguje na celistvé struktuře – hierarchii všech entit – mapě duchů a jejich sídel. Postupnou praxi se vlastní charakter přiblíží univerzálním charakterům, které reprezentují archetypy – nejvyšší bytosti. Invokační praxe rozhýbe aktuální strukturu Já – charakter – a učiní ho flexibilnějším. Rozšíří se vědomost a povědomí o rozmanitosti bytí a velikosti jeho potenciálu.


OBECNÁ INVOKACE

Počátek: výběr entity je pro celou invokaci stěžejní. Pokud netušíte, jakou entitu volat, rozjímejte nad tímto tématem a zkoumejte známé entity a jejich charaktery anebo se zamyslete nad tím, jaké poznání a vědomosti Vám chybí a co by Vám tedy mohlo prospět ve Vašem duchovním vývoji. Vždy je vhodné začít zavoláním svého duchovního já, génia nebo jednoduše vlastního Ducha.

Jakmile jste vybrali, kterou entitu budete invokovat, je na čase formulovat záměr celé praxe. Stručně vystihnout důvod a smysl celé činnosti. Nad touto formulací je vhodné rozjímat a meditovat, před jejím sepsání i po jejím sepsání.


Přípravy:
 studium veškerých známých pramenů a souvislostí je žádoucí pro invokaci jakékoli entity. Entitě dále vybudujete oltář nebo jednoduše speciální místo, kde položíte sigilum, symboly a jakékoli předměty, které odpovídají jejímu charakteru. Před oltářem pak budete meditovat, rozjímat a přemýšlet nad vším, co se týká invokace. Po celou dobu příprav užívejte převážně tento prostor spojený s oltářem jako posvátný, magický či rituální. Nyní je důležité nalézt vhodný posismus, imaginaci a invokační text. Buď se užije známé či tradiční formy pro pozici, představu a text anebo se sestaví vlastní způsob na základě známých historických faktů, mytologie nebo ideové struktury. Nutné je tedy opět rozjímat o vhodném způsobu, meditovat a třeba i zapojit do svého života činnosti odpovídající charakteru entity, abyste se k ní dostali duševně blíže. Zvolené pozici, představě a invokační formuli budete věnovat čas pro osvojení a nabytí určité přirozenosti a jistoty v dané činnosti. Pokud při předříkávání invokačního textu nemáte nutkání entitu volat nebo text s tímto záměrem nečtete, nemusíte se spontánního výsledku obávat. Je žádoucí tuto vůli projevit opravdu až při samotném aktu invokace. To platí i o imaginaci a posismu. Nejprve se přípravte a praktiky postupně rozviňte. Minimálně musíte vydržet po patnáct minut v jedné pozici, patnáct minut se soustředit na jednu představu a také patnáct minut opakovat jeden a ten samý text, nejlépe po paměti.

Pokud vnímáte, že jste připraveni, nezbývá než přistoupit k samotnému aktu volání.


Akt Invokace:
 vyznačte svůj posvátný prostor a vstupte do něj.

Vyslovte formulaci svého záměru.


Zaujměte vhodný posismus před vybudovaným oltářem. Začněte svoji imaginaci a připojte inkantaci invokačního textu. Vše s vědomou vůlí a intencí invokovat entitu.

Udržujte posismus, představu a opakujte invokační formuli.

Inkantaci můžete gradovat.

Jakmile pocítíte přítomnost entity anebo vnímáte ve svém okolí či celkové atmosféře výraznou změnu, můžete svojí aktivitu ukončit.

Nyní pouze vnímejte.

Pokuste se rozlišit subtilní projevy entity. Mohou přijít vize nebo konkrétní myšlenky jako reakce nebo reflexe přítomnosti invokované entity. Zkuste přítomnost identifikovat a zvýraznit. Pokud nic nevnímáte, můžete akt invokace opakovat.

Pokud volanou formu bytí vnímáte, soustřeďte se a věnujte vjemům veškerou pozornost. Umenšujte svoji osobnost a naplňte příchozí entitou celého sebe nebo naopak sebe nechte proměnit anebo jednoduše splyňte s entitou v jedno. Jakmile jste v kontaktu, záleží již jen na Vaší aktivní vůli, jak tento proces bude probíhat. A také na Vaší komunikaci s entitou. V případě, že chcete disponovat jejími silami a působením, nikoli jen jejím věděním, musí být entitě poskytnut duševní prostor a vlastní náboj, aby se měla do čeho projevit.

Jakmile je formulovaný záměr praxe naplněn, přichází čas na rozloučení se s entitou a její vyprovození z poskytnutých prostor těla, duše a ducha. Pokud je stále cítit silné spojení, setrváte v posvátném prostoru v pouhé meditaci, dokud není stav mysli a těžiště osobnosti opět stabilní pod vlastním duchem.

Akt invokace je hotov. Po nějakém čase můžete posvátný prostor otevřít, rozpustit v okolí, rozebrat oltář a uschovat sigila, symboly a veškeré předměty, tedy nemáte-li v plánu další invokace a soustavnější práci s entitou.


Realizace:
 
Průběh invokace je žádoucí zaznamenat a zapsat si všechny myšlenky a dojmy. Formulovaný záměr se nemusí vyplnit okamžitě a pokud ano, bude mít ještě hlubší rozvoj. Invokací entity a jejím působením se vytvořila minimálně příčina a nyní vše potřebuje svůj čas, aby zrálo a působilo. Celou zkušenost je také zapotřebí nechat doznít a pozorovat změny. Nutné je zadokumentovat všechny možné důsledky proběhlé praxe. Po nějakou dobu je vhodné akorát meditovat a dělat pouze harmonizační praxe, nic víc a nic dalšího. Zhruba po třech týdnech celou invokaci rekapitulujte, zhodnoťte výsledky a můžete přistoupit k další praxi, případně opakování stejné invokace pro rozšíření obzoru. Zkuste se pak ještě po třech měsících na danou zkušenost opět podívat a zapsat si pečlivě veškeré poznatky a změny, které se v daném záměru uskutečnili. Pokud byla invokace zásadního charakteru, je žádoucí zkušenost zkoumat i po roce nebo s mnohem delším odstupem.


Závěrem:
 Celou invokační praxi si přizpůsobte, sepište a rozeberte krok za krokem, než ji vykonáte. Základem této magické praxe je sympatetická magie, která postuluje, že podobné přitahuje podobné. Tento princip se využívá při sestavení oltáře, zvolení správného pósismu, představy a samozřejmě i obsahu invokačního textu. Hlavní výkon spočívá na duchovním a duševním směřování, které je po celou dobu magické praxe formováno skrze jednotlivé úkony, od zvolení entity, přes jednotlivé meditace, rozjímání a zabývání se tématem, samotnou invokační praxi a následně její dopady, až k posledním zápisům zkušeností a výsledků. Záměr praxe by tedy měl být podobný s celkovým záměrem entity – působením jejího charakteru či jednoduše formy bytí. Invokací se tedy buď poznává anebo působí v souladu s působením entity.


TEORETICKO-PRAKTICKÁ TEČKA

Volné pojetí invokace je volání jakéhokoli obsahu či kvality. Nemusí se nutně jednat o bytost. Od psychologického pojetí se liší v tom, že je možné invokovat ducha nějaké knihy anebo bod před sebou na zdi (cvičení pro přenos vědomí). Opírá se o teorii, že vše vyplývá ze stejného základu a všichni jsou tedy všechno a vše je jedním. Jednotlivé formy jsou pouze formami jedné a té samé věci. A invokace je ztotožnění sebe s jinou formou a tvoření sebe dle jiného vzoru či jiných rysů, který má však stejný základ. Jakýkoli duchovní obsah je možné invokovat a bytovat v jeho formě. Způsob invokace může být pouze aktem vůle, kdy je proměna ducha, duše nebo i těla iniciována tím, že invokatér došel v rozjímání kontaktu s daným duchem či duchovním objektem a není třeba více než vůle k jeho invokaci a nabytí jeho formy bytí. Volné pojetí není omezeno rituální formou, invokace tedy může trvat i několik dní soustavného soustředění anebo může být provedena během několika okamžiků.
V jistém smyslu se tedy jedná o způsob poznání a magické práce se světem – vším – skrze sebe – já. Mikrokosmos se zrcadlí v makrokosmu. Volné pojetí znamená, že invokovat je možné vše a je tedy možné nabýt vědomost o všem a vše tak může být užito k působení.



Poznámky:

(1) – nejvyšší bohové náboženských panteonů, sedm planetárních inteligencí ve středověké magii, nebeské hierarchie

(2) – Book IV – Liber O – Liber O vel Manus et Sagittae – Aleister Crowley, 1909

In this book it is spoken of the Sephiroth and the Paths; of Spirits and Conjurations; of Gods, Spheres, Planes, and many other things which may or may not exist. It is immaterial whether these exist or not. By doing certain things certain results will follow; students are most earnestly warned against attributing objective reality or philosophic validity to any of them.


Odkazy:

Orfické hymny v angličtině: http://www.theoi.com/Text/OrphicHymns1.html

Invokace Merkura z Picatrixu v angličtině, užívá se obecně anebo pro nabíjení talismanů či tzv. astromagii: http://www.renaissanceastrology.com/picatrixmercuryinvocation.html

Tvoření sigil dle Agrippy: http://cavillatio.blog.cz/1511/sigilia-pred-chaosmagii-aneb-charaktery-z-pismen

Rozvoj astrálních smyslů: http://zridlo.net/rozvoj-astralnich-smyslu-vyssiho-vnimani/
ZDROJ

 


Doplnené a upravené: 

Artemius

Red circle and pentagram on a black background